Tento oddíl svého fotoblogu jsem se rozhodl věnovat cestám se svými dvěma kamarády. Franta Válek je můj bývalý kolega a spolupracovník, s nímž mne váže dlouholeté přátelství dané společným sdílením kabinetu v práci, absolvování četných akcí našeho profesního života a konečně i vzájemné návštěvy v domovech po ukončení pracovního života. Jura Folták, alias Nečas, mám-li zmínit jen jednu z jeho přezdívek, je můj spolužák již z Radvanic, později z Jedenáctileté střední školy v Havířově (pozdější Gymnázium, ul. Studentská v Havířově) a následně kamarád a přítel v době důchodové. Spolu jsme absolvovali četné akce, cyklistické jízdy, hospodské putování, vzájemných návštěv a společných setkání.
Cesty s Františkem Válkem, mým bývalým spolupracovníkem a kamarádem
S Františkem jsme více méně každoročně absolvovali jednu až dvě návštěvy u nekorunovaného krále valašské keramiky, jehož tvorba je charakteristická typickým kukačkovým dekorem. Karel Hauser je absolventem keramické školy v Bechyni, Frantův spolužák a náš společný kamarád. Žije a točí keramiku v malé valašské obci Mikulůvka, kam se přestěhoval s manželkou Marií z Valašského Meziříčí. Zpravidla jsme se k němu stavovali na pokec cestou k Frantovu bratru Mirkovi, o němž bude příští album.
2009 - 2011 Cesty s Frantou do Mikulůvky
Ve valašské obci Lužná, malé osadě Neratov, žije a hospodaří paní Radka Kostuchová s bratrem Františkovým, Mirkem Válkem. Chovají huculy, kamerunské kozy, ovce, holandského ovčáka Ťapku. Sami o sobě píší, že jsou rodinná farma, která kromě Neratova sídlí i na Vráblových pasekách. Nabízejí taky ubytování a jízdy na koních. Kdykoliv jsme jeli přes Mikulůvku, cílem byla farma v Neratově, později na Vráblových pasekách.
2009 - 2011 Cesty s Frantou do Lužné Neratova a na Vráblovy paseky
Bohužel již nikdy nikam s Františkem nepojedeme, poněvadž dne 29. března 2019 zemřel po krátké, těžké nemoci. Čest budiž jeho památce !!
Cesty s Jurou Foltákem, mým bývalým spolužákem a kamarádem
První cestu s Jurou jsme si naplánovali na jaro 2012. Hned po zimě, když již sníh, kterého stejně bylo i v zimě málo, slezl dočista. To jsme si však jen mysleli, neb, jak uvidíte na obrázcích, ne tak na horách. Usmysleli jsme si, že vyjedeme autíčkem na Visalaje a pak, místo, abychom se dali osvědčenou cestou směrem na Bílý kříž, hrdinně jsme zvolili obtížnější žlutou cestu v plné důvěře v kvalitu turistického značení. Na zbytky sněhu jsme narazili v podobě sněhových jazyků. Po jisté době jsme přišli na mýtinu kdesi nahoře, odkud vedlo několik cest různými směry, aniž by kterýkoliv z nich byl srozumitelně označen. Přitom my mířili na Švarnou Hanku. Chodili jsme od čerta k ďáblu, leč nikde po značení ani slechu, natož vidu! Kompas, ni buzoly nemajíce, zvolili jsme směr cesty namátkově s vědomím, že v případě nejhorším po nás snad naši drazí vyhlásí pátrání a posléze nás třeba nalezne Horská služba.
Cesty s Jurou Foltákem 1, aneb jak jsme se skoro ztratili poblíž Švarné Hanky
Dalším naším cílem roku 2012 byly dvě rozhledny. Sůkenická, která je v péči horského hotelu téhož jména a Jurkovičova, jež vyrostla v krátké době relativně nedávno jako součást Valašského muzea v přírodě na kopci nad Rožnovem p/R. K výletu jsme si vybrali krásný podzimní den, i když zrovna na Sůkenické příliš jasná obloha nebyla, což ovšem na zajímavosti foto záběrů bylo jen ke prospěchu. Cestou jsme se stavili na turistické chatě Třeštík, která nás však přivítala svým ZAVŘENO, což nám však nezabránilo pořídit pár zajímavých záběrů. Rozhledna Sůkenická je volně přístupná a klíč od ní jsme si vyzvedli v hotelu pod kopcem. K samotné rozhledně jsme se vydali krásným podzimním lesem. Přímo u ní jsme potkali několik "rozhlednářů", s nimiž jsme krátce pohovořili. Po výstupu a pořízení krásných záběrů jsme pod kopcem nabrali sil vydatnou svačinou a následně odjeli do Rožnova. S lítostí jsme museli konstatovat, že rozhledna nebyla otevřená, což však nikterak nepokazilo dojem z kouzelné procházky podzimním lesem z parkoviště nahoru.
Cesty s Jurou Foltákem 2, aneb jak jsme navštívili dvě valašské rozhledny a jeden horský hotel
V červenci roku 2013 jsme si zopakovali rozhlednu Sůkenická, odkud jsme pokračovali do Velkých Karlovic, k nimž má Jura zcela zvláštní vztah. Nejen, že je tam velice krásně, ale odtama pochází jeho manželka a oba tam dodnes jezdí na chalupu, která je ovšem, jak jinak, již docela jiná, než ji pamatují z doby, kdy se poznali. Prohlédli jsme si obec, navštívili místní kostel s přilehlým hřbitovem a následně pojedli výborné brynzové halušky v hospodě Kyčerka. Tato krásná valašská obec je rovněž dějištěm televizního seriálu Doktor Martin. Cestou domů jsme se zastavili v Raškovicích podívat se, jak švagr Vojta chová křepelky.
Cesty s Jurou Foltákem 3, aneb Sůkenická podruhé a Velké Karlovice
Zatím poslední cestu s Jurou jsme podnikli o prázdninách 2015. Vydali jsme se do Malenovic, malé beskydské obce pod Lysou horou, kde kdysi lišky dávaly dobrou noc. Jak jsem poznamenal na jiném místě, trávili jsme zde na chatě rodičů mnoho volného času od víkendů, přes výlety, až po dovolené a před tím jsme rovněž pobývali na chalupě u pana Přenosila. Zatímco tatínek s bratrem stavěli chatu na pozemku pana Ručky, my - děti jsme trávili volné chvíle po svém. Sestra převážně s panenkama, já jsem si našel kamaráda ve vnukovi majitele staré chalupy, Jiřím Přenosilovi. Spolu jsme objevovali klukovský svět různých zákoutí, plavili se na přilehlém potoce, kde jsme si postavili malou nádrž, spali ve snopcích slámy po sklizni na malém políčku. Vyváděli jsme četná alotria, jako ostatně kdejaký kluk v tomto věku. Osud tomu chtěl, že tento kamarád z dětství se na studiu v Ostravě setkal s Jurou a při sdělování si svých osudů to vešlo ve známost. Dohodli jsme se tudíž, že Jiřího, jehož jsem od dětství vlastně neviděl, pojedeme navštívit. Jura vše vytelefonoval a 24. července 2015 jsme se do Malenovic vydali. Jak naše cesta dopadla, vypovídá následující album.
Cesty s Jurou Foltákem 4, aneb jak jsme cestovali za dávným kamarádem z dětství
Musím přiznat, že naše následující cesta byl po cyklojízdě s námětem "Hledání ztraceného času" již druhý zajímavý Jurův nápad - vrátit se proti proudu času o 36 let zpět, do okamžiku, kdy jsme se sešli v myslivecké chatě ve Václavovicích při příležitosti dvaceti let od maturity. Bylo to velmi úspěšné setkání, dle Jiřího tvrzení, nejlepší. Myslím, že bylo ještě jedno velmi úspěšné, po padesáti letech od maturity, ale...no, v prvém případě jsme byli o pár desítek let mladší a nesporně také krásnější. Pointa spočívá ve srovnání doby a místa tehdejšího setkání a dnes. Pokusili jsme se naaranžovat se na tatáž místa, jako před 36 lety a laskavý pozorovatel nechť posoudí, zda a jak se nám to podařilo. Za sebe mohu říct, že krásní jsme oba s Jurou stále, přesto, že naše tělesná schránka poněkud zchátrala. Maličkou chybičkou je, že jsme byli jen samí dva, leč dostat sem více kamarádů nebylo v našich silách, ani možnostech. A tak se bavíme a žijeme!!
Cesty s Jurou Foltákem 5 - tentokrát již po druhé proti proudu času
Již potřeti jsme s Jurou hledali "ztracený čas" v místě, kde má chatu Myslivecké sdružení město Šenov. Sedli jsme na kola, ujeli asi 1000 m a byli jsme na místě, kde jsme měli pred 46 lety, 1. 6. 1970, v pořadí 2. setkání třidy 11. B po deseti letech od maturity. Dnes již nemám povědomost, z jakého důvodu jsem se tohoto setkání nezúčastnil, takže nevím, proč nikdo tehdy neměl foťák, ani kolik tam tehdy bylo účastníků, kdo tam byl a jak to místo tehdy vypadalo. Dokonce ani Jura, známý "kronikář", neměl svůj pověstný blok, do nějž zaznamenává s pečlivostí sobě vlastní, vše podstatné, včetně soupisu účastníků. Neměl dokonce ani prostředek na pořízení fotografií. Naštěstí to místo před požárem, o němž informoval Karvinský a Havířovský deník.cz, byť později, vyfotil. Jen díky internetu se mi podařilo najít fotografii původní chaty, takže ve fotogalerii se může objevit. Dle Jurova laskavého sdělení se dá očekávat, že v cestách "proti proudu času", v jeho hledání, byť jen s obtížemi místy nalézání zřejmě budeme pokračovat. Laskavý čtenář se tudíž má na co těšit.
Cesty s Jurou Foltákem 6 - tentokrát již po třetí proti proudu času
Tentokráte jsme se s Jurou vypravili tam, kam nás svým, namnoze předčasným odchodem, předběhli naši nejbližší, kamarádi a spolužáci. Jakkoliv je odchod člověka ze života věcí neveselou, přesto i on náleží do věčného koloběhu přírody. Tak, jako každoročně v dušičkový čas, nadešel den, kdy sluší se uctít památku zesnulých. Za kamarádem Píďou jezdíme do Bártovic, v Havířově jsme navštívili hrob, kde odpočívá můj syn Martin, rodiče moji i rodiče mé manželky Danušky a jelikož jsme dostali od současného ředitele Gymnázia v Havířově tip na umístění místa posledního odpočinku spolužačky Máši Durčákové, zajeli jsme i tam a pokusili se jej naleznout. Jak jsme dopadli, dokumentuje následující album:
Cesty s Jurou Foltákem 7 - tentokrát na místa, na která nás naši nejbližší i kamarádi předběhli
Již nějaký čas jsem zvažoval, že bych kamaráda Juru pozval na výlet do míst, kde jsme strávili řadu velmi krásných let, v místech, kde jsme vlastnili rekreační chalupu a měli možnost seznámit se s řadou velice příjemných lidí. Oním místem je Radim, část obce Brantice, kousíček od Krnova. Doba pro výlet nazrála v sobotu 3. června 2017. Spolu s Danuškou jsme se pro Juru stavili v Šenově. První zastávkou byl Krnov se svou nádhernou radnicí a četnými citlivě opravenými měšťanskými domy a překrásnými, honosnými vilami. Krátce jsme prošli městem a pojedli před další cestou ve velmi příjemném prostředí Hanoi bistra, které je umístěna v rotundě zámku.
V Radimi jsme byli, jak jinak než příjemně, uvítáni Aničkou Suchánkovou, jejími dětmi Petrem a Dášou, spolu se členy jejich rodin. Poslední se dostavil i Martin, nejmladší Aniččin syn, který přijel ze zkoušky na VŠ. Musím říct, že tímto přivítáním byl Jura nesmírně překvapen, doslova mi řekl, že má pocit, jako bychom byli jedna velká rodina. Samozřejmě i jemu se dostalo patřičného přivítání.
Zatímco si dámy sdělovaly novinky z Radimi, pozval jsem kamaráda nejprve na procházku k rybníku nejstarší částí starobylé obce s původně německým osídlením. Po návratu jsem jej zavezl na kopec za Krasov nad údolí Široké Nivy, kterým protéká řeka Opava. Z tohoto návrší je nádherný rozhled na hlavní hřeben Jeseníků s majestátním Pradědem, což v krásném, sluncem prosvíceném, voňavém vzduchu kvetoucích červnových luk bylo patrné. Lepší čas jsem nemohl pro náš výlet vybrat. Fotografie (autorem je pan Vocelka ze Zátora) v úvodu je právě z tohoto místa s dalekým rozhledem.
Po návratu jsme se ještě krátce osvěžili a po příslušném rozloučení jsme odjeli domů s příjemným pocitem jednoho z nejlepších společných výletů:
Cesty s Jurou Foltákem 8 - tentokrát do Radimi, místa, kde jsme měli rekreační chalupu
Na posledním třídním setkání jsme si s Jurou dali sami sobě za úkol uspořádat další setkání jako výjezdní. Vzpomněli jsme si na Hospodskou anabázi a atraktivní prostředí Penzionu Jízdárna na Morávce a jeho okolí. Uspořádali jsme tudíž výlet k penzionu, abychom zjistili možnosti a zjistili vhodnost.
Jako vždy, zajeli jsme přes Raškovice a Pražmo do středu Morávky, abychom po odbočení z hlavní silnice zjistili, že most, přes nějž je potřeba se dostat, je uzavřen. Museli jsme zvolit náhradní trasu - objížďku a v pohodě jsme dojeli až ke stále ještě renovované chatě České srdce. Zde jsme zanechali auto a k cíli cesty jsme došli pěšky, abychom se jen nevozili autem. Zjistili jsme vhodnost použití lokality pro náš účel a kamarádům s klidem můžeme setkání zde doporučit.
Dokonce můžeme zájemcům o turistiku nabídnout mimo posezení v příjemném prostředí i menší stoupání k Hospůdce Atelier, několikero kroků směrem ke Kotaři:
Cesty s Jurou Foltákem 9 - tentokrát na Penzion Jízdárna - 14. července 2017
Tentokrát jsem po kratší domluvě zajel na kole k Jurovi do Šenova a po následné vizitě jeho zahradnických úspěchů jsme vyrazili k Petrovi na Šimšku. Přivítal nás nejen náš bývalý spolužák z gymplu, Petr Bilan, ale i dva vzrostlé stromy plné třešní.
Po mém krátkém pokusu vylézt na žebřík mne Petr zahnal dolů, vylezl na strom
sám a natrhal mi plný kyblík nádherných zralých třešní. Pak načesal ještě i
Jurovi.
Posléze jsme v pohodě poseděli v příjemném prostředí na zahradě, dokud nás
nezačali okusovat komáři, načež jsme poděkovali a každý svým směrem odjeli domů:
Cesty s Jurou Foltákem
10 - tentokrát k Petru Bilanovi na Šimšku na třešně - 11. června 2018
Skoro měsíc v roce 2019 jsme se připravovali zdolat ostravský MontBlanc,
neboli haldu Emu Terezii. Po různých předpovědích počasí a odkladech se to
nakonec povedlo. Zajeli jsme na
Hranečník, odtud trolejbusem ke
hřbitovu a
vyrazili na cestu. Nevelké výškové převýšení jsme hravě zdolali, pokochali se
krásným rozhledem, poseděli na lavičce vytvořené díky společnosti
GIFF a
Martina
Jurka, který realizoval gravírování nápisů na lavičce. Ani nám nevadila pravopisná chyba na spodní desce.
Až další dny jsme navázali kontakty s aktivitami Ing. Tomáše Farného a skupiny
Prostě ve formě, sdruženého kolem něj, takže jedna z našich fotek byla umístěna
na jejich webu
Prostě ve formě.
Následně jsme sešli do údolí
Burni, abychom po krátké procházce městem zakončili
pouť v kavárně v Knihcentru, bývalém to obchodním domě
B+B:
Cesty s Jurou Foltákem
11 - tentokrát na ostravskou haldu Ema Terezie - 29. března 2019
Bez mála celý rok nám trvalo, než jsme se ve čtvrtek 27. 2. 2020 vydali nádherného, prosluněného dne při příležitosti Jurových 77. narozenin na krátký předjarní výlet. Rozhodli jsme se projít se naučnou cestou okolo Landek parku a poobědvat v Harendě u Barborky v areálu hornického muzea. Podařilo se nám setkat se v buse směr Hranečník, odkud jsme se trolejbusem dopravili do Přívozu, kde jsme přestoupili na první lepší městský bus směr Hlučín, který nás zavezl na zastávku Hornické muzeum.
Zde jsme vystoupili a hned na opačné straně silnice jsme začali stoupat po trase naučné stezky. Cesta byla příjemná, prosvětlená sluncem. Cestou jsme si vylepšovali vědomosti z informačních tabulí, až jsme došli k rozcestí, o němž jsme neměli žádné znalosti. Na rozhlednu jsme nenarazili, ačkoliv se Jura zapřísáhla, že zde někde musí být. Ano, skutečně byla, na místě bývalého Hradu Landek. A stále tam stojí, jenže ještě asi půl km dále po zelené značce, po níž jsme došli nad areál muzea. My však nemeškali a po pěšince, spíše necestou, než cestou jsme slezli z kopce nad těžní věží bývalého Dolu Anselm.
Po krátkém vzpamatování se z náročného sešupu jsme zasedli v jídelně Harendy u Barborky, abychom se posilnili vydatnou krmí. Poté jsme se vydali na zpáteční cestu, která nám uběhla díky perfektnímu spojení velmi rychle:
Cesty s Jurou Foltákem
12 - tentokrát prozkoumat naučnou stezku kolem Landek parku - 27. února 2020
Již bez mála tři roky od doby, co jsme naposledy zdolali haldu Emu Terezii. Po Jirkově delší nemoci jsme měli příslušnou pauzu a poprvé jsme vlastně před nedávnem absolvovali krátkou procházku Pežgovským lesem na rozhraní Šenova a Havířova. Tentokrát jsme se rozhodli, že zahájíme rok zimním výšlapem. Zpočátku sice zrána vypadalo počasí všelijak, dokonce hrozilo, že bude padat sníh s deštěm, což by nebylo milé, nicméně jsme se přece jen rozhodli, že půjdeme a dobře jsme udělali.
Jako minule jsme zajeli na Hranečník, odtud trolejbusem ke hřbitovu a vyrazili na cestu. Vedla nás Najmanskou ulicí od slezskoostravského Kostela sv. Josefa, kolem krásně zachované obytné vily EDEN z roku 1921 a naproti ležící židovské části Ústředního hřbitova s vlastní Obřadní síní. Dále jsme se v pohodě ubírali po naučné stezce kolem jednotlivých zastavení. Zastavili jsme se u pasoucích se koní Jezdeckého oddílu Mušketýr a zakrátko jsme odbočili na vlastní přístupovou komunikaci pod haldu. Zde jsme hravě překonali menší terénní hrbol a mohli jsme nastoupit k vlastnímu stoupání. Oproti letnímu období jsme šli zasněženou cestou, místy nám podkluzovaly boty, takže by byly vhodné místy i nesmeky, případně aspoň hole. Přesto jsme v podstatě nevelké výškové převýšení víceméně hravě zdolali a dorazili na vrchol.
Překvapilo nás, že byl z vrcholu docela přijatelný rozhled, kterým jsme se pokochali, poseděli na lavičce vytvořené díky společnosti GIFF a Martina Jurka, který realizoval gravírování nápisů na lavičce. Rovněž nás překvapilo, že vzhledem k roční době jsme na vrcholu nebyli sami. Jinak se příliš mnoho nezměnilo, halda kouří ze svých útrob nadále, jak uvnitř prohořívá uložené zbytky uhlí. Po nezbytném pořízení fotodokumentace jsme se vydali dolů opačným směrem a rovněž jsme potkávali četné návštěvníky.
Až na malé Jirkovo uklouznutí jsme sešli úspěšně do údolí Burni, známé to slezskoostravské čtvrti, nyní zvelebené řadou mnohdy přepychových staveb, čímž se toto údolí stává velmi příjemným místek k bydlení a životu. Zastavili jsme se i na dolním konci ulice Na Bunčáku, známé z knih Richarda Skláře, jenž sem umístil realitní firmu hlavních protagonistů svých kriminálních románů (Vila na Sadové, Anděl smrti).
Poté jsme kolem restaurace Stará kuželna, kam jsme jen nakoukli a kolem Staré radnice jsme sešli k Mostu Miloše Sýkory, po němž jsme se dostali do našeho plánovaného cíle, Pražírny Caffé Trieste kousek za mostem. Strávili jsme zde při výborném čaji příjemné chvíle a tím jsme zakončili tuhle naši cestu:
Dnešní putování je druhým po Jiřího zmrtvýchvstání, takže jsem jej připravil
v délce takové, aby odpovídala přiměřeně jeho rekonvalescenci a příliš
nezatížila jeho zdraví. Událo se ve výroční den 25. února, který byl vzletně
nazýván "Vítězstvím pracujícího lidu v únoru 1948", kdy Klement Gottwald
radostně oznámil z balkonu na Staroměstském náměstí shromážděným Pražanům, že
prezident Beneš přijal demisi demokratických ministrů jeho vlády, čímž byl
odstartován proces uchvácení moci KS.
Také počasí, jako by se opakovalo v onen památný den. Zrána vydatně pršelo,
posléze déšť přešel ve sněžení, aby následně vysvitlo slunéčko v době naší cesty
Landekem a při jejím zakončení opět začal padat sníh, když již k domovu jsme se
blížili.
Naše cesta začala již v autobuse, kde mne překvapilo, že s Jurou nastoupil i náš
spolužák Petr, takže poprvé jsme jeli ve třech. Cesta dopravními prostředky
proběhla bez problémů, takže jsme v pořádku dojeli do výchozího bodu, na
konečnou stanici trolejbusu v
Koblově.
Musím říct, že se mi vyplatila předchozí domácí příprava u PC, kde jsem cestu
naplánoval na mapě a posléze ji přehrál do mobilu. Ve výchozím bodě jsem pustil
aplikaci s mapou a zvolil navigaci. Mobil ihned zareagoval, načež obrazem i
slovem nás ubezpečil, že jsme na správném místě. Poté se ujala slova průvodkyně,
která nám na mapě ukazovala šipkou, kam máme jít a slovy vše stvrzovala. Takto
nás provázela vlastně celou cestu až do cíle.
Cestou jsme minuli soutok dvou moravských řek, Ostravice s Odrou, který jsme
krásně i přes hustý porost stromů shůry viděli. Poté jsme dosáhli nejvyššího
bodu, odkud byl krásný rozhled na Ostravu a okolí a krátce jsme se v
občerstvovacím přístřešku posilnili. V mírném stoupání jsme narazili na
šestibokou malou stavbu, připomínající Einmannbunker, nicméně později jsem
zjistil, že se jedná o
pozorovatelnu Civilní obrany města Ostravy. Po chvíli jsme po mírném sestupu došli k
malé rozhledně na Landeku, odkud jsme se kochali dalším krásným výhledem na
průmyslovou část Hrušova a Přívozu a dálnici, ubíhající směrem k Porubě.
Poté jsme pokračovali po
Naučné stezce a vždy jsme se krátce zastavili u
naučných tabulí, abychom načerpali informace o přírodě i průmyslových začátcích
spojených s nálezem i těžbou uhlí.
V závěru putování jsme sestoupili po žluté značce do údolí kolem modelu
Petřkovické (Landecké) Venuše s nadějí na občerstvení v Harendě u Barborky,
které již dopředu avizoval Jura s tím, že na internetu našel, jak na nás čekají
bramborové šišky s mákem a cukrem. Já již dopředu nevěřícně zjistil, že Harenda
je uzavřena, tudíž není v provozu, nicméně jsem Jirkovi nechtěl moc kazit
radost.
Bohužel, pravdu jsem tentokrát měl já a na
šišky s mákem jsme si museli nechat
zajít chuť. A tak jsme se jen lehce protáhli po nádvoří bývalého dolu Anselm a
vydali se na cestu k busu.
Spojení zpět bylo vynikající, nikde jsme nepřiměřeně nemuseli čekat, takže jsem
byl doma ještě před setměním.
Mapa putování s náhledy fotografií pro ty, kdož chtějí vidět více: