Ze zkušenosti vlastní, mých kamarádů i lidí, které znám, žijí různě. Život je možné totiž prožít naplno úměrně svým zdravotním možnostem a život je také možno protrpět. Protože však žádný jiný život, než ten svůj, nemáme, určitě je lepší brát všechny situace, které nás potkají od útlého mládí do trpkého stáří, jako zábavu a pořádně si je vychutnat.

Na rozdíl od části webu, zabývající se třídními setkáními, tak řečenými srazy, hodlám zde uvádět skutečnosti a fotografie z těch setkání, k nimž docházelo v čase po skončení příslušného typu školy. Mám na mysli především návštěvy u Nečase v Šenově, které byly nejčastější a při různých příležitostech, ale také individuální setkání s dalšími spolužáky.

 

Separátní setkání s některými spolužáky z Osmileté školy v Radvanicích

V době před oficiálním setkáním po 55 letech jsem navštívil po domluvě několik spolužáků, na které jsem měl kontakt. Jednalo se o Richarda Bílého, Pavlu Pabiánovou, Květu  Pekarskou, Janu Brašovou, Aničku Buchtovou, Jaromíru Kučovou a ve styku jsem byl (a nadále jsem a jsem tomu rád) s Věrou Wankowiczovou. Některé uvedené fotografie jsem získal i korespondenčně.

 Separátní setkání s některými spolužáky 8. tříd ZŠ - jaro 2011

 

Po velmi dlouhé době jsem byl na Facebooku objeven spolužačkou ze Základní školy v Radvanicích. Po vzájemné domluvě jsme se sešli dne 13. ll. 2015 u ní v Porubě a strávili velmi příjemných pár hodin. Do alba jsem přidal pár fotek z Jarčina dětství i ze současnosti.

 Separátní setkání s Jaromírou Vavříkovou, roz. Kučovou - jaro 2011

 

Separátní setkání s některými spolužáky z Jedenáctileté školy v Havířově

Nějaký čas jsme se s Jurou chystali k Žofce do Velké Polomi, kde žije ve svém krásném domě. Měli jsme nastudovánu cestu a přesto jsme skoro zabloudili. Zajeli jsme na zadanou adresu, vlezli do otevřeného domu, když tu na nás vyrazila osoba, zcela Žofce nepodobná a pravila, že jsme na nesprávné adrese. Nezbylo než Žofce zavolat, aby si pro nás přišla k obchodu, kde jsme skoro zapustili kořeny.

 Separátní setkání u Žofky Tihelkové ve Velké Polomi - 1. 5. 2010

 

Podobně, jako Žofku, chystali jsme se delší dobu s Jurou navštívit Hanku Plíškovou, dříve Čimburovou, na jejím statku v místní části Šenova - Škrbni. Využili jsme příležitosti, kdy jsme se jeli podívat na některé větrné mlýnky v této lokalitě.

 Separátní setkání u Hany Plíškové ve Škrbni - 21. 10. 2011 a 5. 7. 2014

 

Před pěti léty jsme se po krátké domluvě setkali v srdci valašské přírody, na umělci opěvovaném Soláni. Přijela Irenka s manželem z Olomouce a my dva s Jurou jsme přivezli i Ťopa z Ostravy. Prošli jsme se kouskem nádherné přírody a navštívili informační centrum s výstavní síní v kapličce na vrcholu.

 Separátní setkání na Soláni - 5. 9. 2011

 

V tomto specifickém albu jsou fotografie, které jsme jednak získali vlastním přičiněním, jednak nám byly poslány mailem. Především prvých šest obrázků je z návštěvy Evy Ellinger, roz. Mokrošové v Havířově u Máši Durčákové, mé blízké kamarádky z dětství, která emigovala do Kanady a doposud se nepodařilo navázat s ní kontakt. Navíc není známo, zda je vůbec ještě naživu. Následuje pět obrázků z návštěvy u Pepy Grygara v Hrabůvce. Poté tři obrázky, které mám od Petra Ohnheissera. Dalších pět je z návštěvy Jury Foltáka u Babi Ireny - Ireny Adamcové, roz. Kuchařové na její haciendě na Zaguří. Následují dva obrázky Alexe, neboli Alexandra Růžičky, kterého jsme nestihli pořádně vyzpovídat, neboť se odebral do věčných lovišť. Nakonec osm fotografií, které mi poslala Margita Šebelová, dříve Václavíková z Prahy.

 Separátní setkání s některými spolužáky 11. třídy JSŠ

 

Zcela specifické album, u něhož jsem měl problém vybrat fotografie, tudíž jsem zařadil všechny. Jedná se o obrázky, které poslala naše spolužačka Milena Fibingerová, dříve Nováková, která emigrovala do australského Queenslandu, mezi klokany a orchideje.

 Obrázky Mileny Fibinger, roz. Novákové, žijící v Queenslandu

 

Další samostatné album si zaslouží dobrý kamarád Jirka Smuž, alias Píďa. Často jsme jej s Jurou navštěvovali, někdy oba, jindy samostatně. Osobně jsem Píďovi poskytoval rady kolem počítače, na kterém byl Jirka, coby vozíčkář zcela závislý. Opustil nás 6. června 2011, pár dnů po setkání, na které se s námi všemi přijel rozloučit do dřevěnky v Radvanicích. Pohřeb měl ve slezskoostravském krematoriu a odpočívá na hřbitově v Bártovicích, kam za ním občas s Jurou chodíme.

 Vícečetná setkání s Jirkou Smužem, alias Píďou a nakonec rozloučení s ním

 

Tohle je smutné album a raději bych je nedělal. Však nelze nepřiznat, že tak, jako zrození, i smrt je přirozenou součástí života. Je to něco o čem mnoho lidí nechce mluvit. Tento strach nás, jako lidské bytosti, ale velmi omezuje. Již Platón, jeden z velkých filozofů starověku, říkal, že je důležité si smrt neustále uvědomovat a život je pak jen přípravou na smrt. Pouze tím, že mluvíme otevřeně o smrti, můžeme žít plnohodnotný život.

Americký spisovatel Raymond Moody píše mj., že "... smrt není zlá. Aby něco nového mohlo začít, něco starého musí skončit. Každý konec zároveň znamená začátek a každý začátek znamená i konec. Smrtí život nekončí. Těšme se na klid, který po životě přijde, na Světlo a nekonečnou Lásku, kterou budeme cítit. Smrti není třeba se bát, smrt je třeba přijmout a respektovat, je tady, vždy tady byla a vždy tady bude. Smrt je součástí našich životů a je to tak správné. Smrt nás osvobozuje od pozemských starostí, bolesti a utrpení. Přináší nám svobodu a šanci na znovuzrození a nový krásný život. Smrt je stejně přirozená jako zrození, vše živé, co se jednou narodí, musí i zemřít. Pokud je zrození dobré, smrt tedy také."

Fotografií v tomto albu je málo, neboť jsem nestihl jsem se rozloučit se všemi spolužáky (což mne mimochodem stále mrzí), kteří odešli na druhý břeh rychleji a se všemi těmi našimi učiteli, kteří nás již opustili, přičemž fotografie z pohřbu a vzpomínkového setkání s Píďou jsou v albu předcházejícím.

 Smutné album

Speciální vzpomínkový oddíl věnuji albům, které dokumentují, jak škola vzpomíná na své absolventy

Pravda je ovšem taková, že ani netuším, kolik takových alb se mi tady ještě podaří zaznamenat a zda vůbec, neb život letí, jak o závod... . V každém případě zpravidla rok, při němž se účtuje, vzpomíná na úspěchy (to většinou), bilancuje a oslavuje, se pyšní číslem padesát. A je docela nepodstatné, zda se  to týká člověka, instituce, v našem případě školy. Této slávy se mi nepovedlo se zúčastnit, leč kamarádům ano, takže alespoň pár obrázků se ke mně dostalo.

 Oslavy padesátého výročí založení Gymnázia na ul. Studentská v Havířově

 

Jak jsem se na tyto oslavy, jež pro mne byly vlastně první a s největší pravděpodobností i poslední, na kterých jsem byl osobně přítomen, chystal a těšil, tak mne jejich realizace zklamala. Asi to vše byla souhra nepříznivých okolností. Místnosti školy byly přehřáté z předchozích horkých dní, množství lidí a venkovní déšť způsobily obtížně dýchatelnou atmosféru, v níž se mi vůbec dobře nedýchalo, takže jsem po krátkém čase musel odejít na vzduch. Celá organizace mi připadala roztříštěná a neuspořádaná. Uvědomuji si, že to není jednoduché takové oslavy vhodně uspořádat, poněvadž jsem se na obdobné akci osobně podílel v době své činné služby, což zřejmě způsobilo, že jsem k téhle akci přistupoval s jistými představami, jež posléze nabyly naplněny. Navíc jsem se venku zapovídal s jedním známým z dávných dob, takže jsem se již zpět nevrátil. Naštěstí Jura měl fotoaparát a vše pečlivě zaznamenával, takže na pár obrázků se dostalo:

 Oslavy šedesátého výročí založení Gymnázia na ul. Studentská v Havířově

 

 

Zvláštní oddíl věnuji albům, které dokumentují dlouholeté přátelství mezi mnou a Jurou Foltákem, alias Nečasem

S Jurou Foltákem mne pojí mnoho společných zájmů a navštěvujeme se téměř pravidelně již od let středoškolských. Pravda, udělali jsme si přestávku, kdy jsme se oba museli věnovat plně svým zaměstnáním, konečně jsme o sobě ani nevěděli, zvláště Jura neměl tušení, kam jsem se ve  světě poděl. Až jednou mne "objevil" na internetu v době, když jsem již coby důchodce, objevil server o Spolužácích a našel tam naši maturitní třídu. Zjistil jsem, že Jura tuto třídu založil, tudíž je jejím správcem. Po pár vzájemných návštěvách jsem se stal druhým správcem a začali jsme se navštěvovat, jezdit společně na kolech, pořádat společné výlety i putování po hospodách. Konečně o tom dostatečně vypovídají jiné stránky tohoto fotoblogu. S potěšením jej mohu charakterizovat jako  svého nejlepšího kamaráda, na něhož je spolehnutí. Vím, že se na něj mohu v čemkoliv obrátit o pomoc i radu, stejně tak i naopak. Snad z výše popsaných důvodů uvádím následující fotografii zde, přímo v textu, coby časově přelomovou. Je ze dne, kdy jsem Nečase po několika desítkách let navštívil v Šenově. Zajímavé je, že jsem i po tolika letech věděl zcela přesně, kde bydlí...

 

Po úvodní fotečce se postupně obnovily naše vzájemné návštěvy. Kdykoliv kdokoliv z nás navštívil toho druhého, vždy jsme pořídili ze setkání alespoň minimum fotografií, abych tak řekl pro dokumentaci. Hned první návštěva byla mimořádně potěšující, neboť jsme si připomněli naše dávné hříchy s motorkou Nečasova tatínka Jawa pérák, na níž jsme potajmu jezdili, protože pan Folták, Jurův tatínek, se nesměl nic dozvědět. Tento miniseriál obsahuje ještě dva obrázky z přípravy setkání s Irenkou a jejím manželem na Soláni, dva obrázky z jedné zimní návštěvy a jedna návštěva jarní.

 2010 - 2013 - Vzájemné návštěvy s Nečasem

 

V roce 2014 jsme absolvovali několik vzájemných návštěv. Jednak s Janíčkem a pak řada dalších, jak šel život a čas. Pomohl jsem odvézt Jurovi staré železo do sběrny a naopak zase přivést slámu pro zvířátka. A samozřejmě u všeho musel být i fotoaparát...

 2014 - Vzájemné návštěvy s Nečasem

 

Poslední návštěva u Jury v Šenově probíhala v adventně vzpomínkovém duchu, doprovázena starými foťáky, gramofonem s deskama plnýma krásných melodií

 Adventní návštěva u Jury v Šenově - 19. prosince 2014

 

V následujícím roce jsme začali se vzájemnými návštěvami již v únoru, neboť nebyl sníh. V posledních letech je vůbec sněhu pomálu, nemyslíte? Přesto, vždy, i v zimě, jsme měli stále co řešit, minimálně jsme vzpomínali na staré časy, což paní Foltáková nemohla poslouchat a tudíž vždy zmizela. Tohoto roku se u Jury dělala kanalizace, což byla mimořádná podívaná, zvláště pro Honzíčka....

 2015 - Vzájemné návštěvy s Nečasem 01

 

Druhé album vzájemných návštěv. Fotečky orientovány do konce roku, kdy jsme, opět beze sněhu, řezali na zahradě stromek, který tam pro tento účel Jura měl od jisté doby vysazen. Reciproční návštěva, tentokrát Jury u mne v Dolní Lutyni, byla v podstatě poslední v tomto roce, současně i poslední před mou zdravotní příhodou srdeční. Současně jsme si popřáli k Vánocům a hodně štěstí a zdraví do roku 2016.

 2015 - Vzájemné návštěvy s Nečasem 02

 

Jak řečeno bylo již výše, naše přátelství pokračuje i po mé zdravotní indispozici. Zatím vzájemnými návštěvami, nicméně připravujeme se i na společné cyklojízdy. Poprvé přijel hned v březnu Jura a setkali jsme se na místě, na něž máme společné vzpomínky, v Labužníku. Tam jsme chodívali mlsat a popíjet mléčné koktejly, Také jsme hodlali navštívit výstavu o hornictví ve Společenském domě, leč nebylo zrovna otevřeno přesto, že býti mělo. Následně v dubnu a červnu jsem navštívil Juru v Šenově.

 2016 - Vzájemné návštěvy s Nečasem 01 - jaro až podzim

Před časem jsem se v závěru této strany vyjádřil ve smyslu nejistoty, kdy se v Šenově sejdeme, nicméně všechny avizované práce jsou hotovy a nastává čas klidu, rozjímání, hodnocení a vzpomínek. Díky tomu naše společné chvíle mohou pokračovat nadále a stále si uvědomovat pravdu, ukrytou v obrázku v závěru této strany...


Mám rád adventní čas, i když z něj mívám smíšené pocity. Lidí se zmocňuje předvánoční zběsilost namnoze hysterických rozměrů, potřeba páchat dobro se koncentruje, až při tom tuhne úsměv na rtech. Přesto se žádná jiná část roku nedokáže pochlubit toutéž tajemnou, téměř magickou atmosférou, k níž mi tento shon po materiálních statcích vůbec nesedí. Svět by měl od svítání do soumraku tonout v mlze, ulicemi by se ruku v ruce měly potloukat mocnosti světla i temnot a komerční vřavou se má zvolna šířit křehké ticho, zároveň jitřivé a nečekaně bohabojné.

Každoročně si během adventu vzpomenu na klasika a jeho Kytici s básní Štědrý den. A jak čas (nejen) posledního měsíce v roce letí, konstatuji, že „... adventu již nakrátku.“ Ačkoliv kolovrátky již netočí se v našich domácnostech, mám pocit, že hodinové ručičky nabírají kosmickou rychlost ruku v ruce s mými přibývajícími roky.

Textům K. J. Erbena bude již přes 160 let a přesto pro mnohé z nás, zvláště starších, mají stále tajemné kouzlo, spojené s příchodem (pro nás, kdož jsme ateisté) něčeho obtížně definovatelného (adventus = příchod). Každý si ten příchod můžeme tudíž vysvětlovat podle svého vzdělání a vztahu k životu.

V tento tajemný a krásný čas jsme se s Jurou po dvou letech opět sešli u něj doma, v Šenově, abychom v klidu a pohodě zavzpomínali na ty, kteří se nedožili a připomněli si adventní zvyky počínaje postupným rozsvěcením čtyř svící na adventním věnci, přes čas rorátů (pro neznalce - ranní bohoslužby při nichž se zpívají adventní zpěvy z doby Karla IV), které mohou pomoci navrátit potřebnou životní rovnováhu, bez které by Vánoce nebyly Vánoci. Současně jsme se dohodli, že toto adventní setkání musíme zopakovat:

 Adventní návštěvy u Jury v Šenově - 9. a 16. prosince 2016

 

Rok s rokem se sešel, je po Vánocích, silvestrovské i jiné oslavy skončily, den se začíná prodlužovat, neb "Na nový rok o slepičí krok" a život všedních dnů jde dále, stejně, jako pokračují naše společné návštěvy. Poprvé jsme se v roce 2017 sešli na kávičku v Labužníku 6. ledna. Zavzpomínali jsme na uplynulý rok a krátkou procházkou mrazivým dopolednem jsme došli až k našemu domu. Jura totiž měl od mé manželky slíbené houpací křeslo a měl v úmyslu si je tento den odvézt. Tedy alespoň nějakou jeho část. Křeslo jsem totiž rozebral na atomy a uskladnil ve sklepě, než se k odvozu odhodlá. Odhodlal se v tento den. Ve sklepě se Jura rozhodl, že celé křeslo neunese, takže odvezl busem jen část s tím, že další část odveze příští týden:

 2017 - Vzájemné návštěvy s Nečasem - krátké a kratší

 

Jak Jura minulý týden řekl, tak se stalo. Již ve čtvrtek mimořádně přijel pro druhou část křesla a následujícího dne, v pátek 13. ledna jsme se sešli, jak jsme si slíbili, před Labužníkem, abychom zašli zkontrolovat postup prací na staveništi mostku přes Lučinu. Z tisku jsem věděl, že zastupitelé rozhodli o zbourání starého a následné výstavbě nového mostku v souvislosti s výstavbou další části cyklostezky na Žermanickou přehradu. Prošli jsme v podstatě celým nábřežím a v místě zahrádkářské osady jsme šli již těsně kolem řeky až na staveniště. Zde, ačkoliv byl pracovní den, jsme narazili na opuštěné pracoviště, pouze jeden bagrista s i ve svém  stroji četl denní tisk a našemu počínání na stavbě se nevěnoval:

 2017 - Kontrolní den na staveništi mostku přes veletok Lučiny v Havířově

 

Minulý týden jsme se domluvili, že změníme vstupní lokál a tudíž se setkáme před podnikem Bar Čarodějky v Havířově. Pravda je taková, že jsme současně hledali podnik pro některé z našich setkání takové, aby se mohl zúčastnit i Ťop, který nemůže kvůlivá nohám jít větší kus cesty pěšky. Tento podnik je kousek od zastávky busu. Má nejen příznivou polohu, nýbrž i příjemné prostředí, nekuřáckou část a předzahrádku venku. Však se podívejte sami.

Měli jsme se sejít, jako obvykle, v deset hodin, což se Jurovi nepovedlo dodržet, poněvadž se nepodíval, jak mu ze Šenova jede bus. Nevadilo by mi to, kdyby nebyl mráz a podnik se neotevíral až za půl hodiny. takže jsem musel stepovat venku v mrazu. Konečně Jura dorazil a již cestou pořizoval dokumentární fotografie. Nicméně jsme se rozhodli, že čekat na vpuštění nebudeme a vydali jsme se pěšky do naší mateřské destinace, do Labužníka. Po příchodu do poschodí jsem byl osloven osobou, z níž se vyklubala Mařenka Trnečková, roz. Horáková, kterou jsem po mrazivém pochodu zprvu nepoznal. Posléze jsem se však vzpamatoval a řádně jsme se přivítali.

Na závěr jsme ještě provedli namátkovou kontrolu prostředí sousední moderní restaurace MG Bierhaus, přímo na náměstí:

 2017 - Kterak jsme nenavštívili Bar Čarodějky v Havířově

 

Nepoučeni dostatečně zkušeností minulého týdne jsme se tentokráte domluvili, že zajdeme  do pizerie Max naproti autobusového nádraží v Havířově. Důvod jednoduchý. Měli jsme v úmyslu připravit setkání zdravého jádra spolužáků při příležitosti oslav MDŽ a chtěli jsme, aby přijel i náš kamarád Ťop, který ovšem nemůže ze zdravotních důvodů jít delší cestu. Právě poloha Maxe je pro Ťopa tak akorát. Jenže. Opět nikdo z nás neověřil, že u MAXe otevírají až v 11 hodin a já tam stepoval a čekal na Juru již od 9.50. Mea culpa :-)), že? Jakmile Jura dorazil, sedli jsme na nejbližší bus a zajeli pár zastávek na naše obvyklé místo, do Labužníku, kde mi Jura v pohodě popřál ke dnešním narozkám, vypili jsme kapučíno a probrali, ostatně jako obvykle, vše potřebné:

 2017 - Jak nás hodinu před otevřením k Maxovi odmítli pustit

Původním naším záměrem pro toto setkání byla kontrola stavby mostu přes řeku, neb jsem se dočetl v Havířovském "klebeťořu", že hrubá stavba již stojí. Leč, jak praví pořekadlo "Člověk míní, pánbůh mění". Jelikož jsme měli málo času, zašli jsme na občerstvení na naše místo v Labužníku a posléze jsme zašli do Pizzerie Max, kam plánujeme tradiční oslavu MDŽ. V pohodě jsme tam zašli, vše domluvili, pouze jsem měl problémy s "vypáčením" obrázků z mobilu. Nicméně i to se konečně povedlo, takže jsou ke shlédnutí zde, na obvyklém místě:

 2017 - Kterak jsme nezkontrolovali stavbu mostu, nýbrž opět skončili v Labužníku

 

Pátým společným setkáním a pravděpodobně posledním před setkáním v Šenově byla "minioslava" Jurových sobotních narozenin. Opět jsme probrali vše možné i nemožné a dohodli se, že v případě příznivého počasí se příští týden uvidíme v Šenově. A možná i na kole... Po oslavě jsme před Labužníkem podepsali na náměstí u stánku petici proti nastěhovávání migrantů do Havířova, čímž jsme se zapojili do politického boje před volbama:

 2017 - Čirou náhodou jsme se po oslavě v Labužníku zapojili do politického boje

 

Původně uvažovaný předpoklad se nenaplnil. Na kole jsme zatím vyrazit nemohli, neboť svatý Petr nám nedopřál slušné počasí. Proto jsme splnili zamýšlenou následnou kontrolu stavby mostu přes Lučinu a byli jsme mile překvapeni. Stavba pokračuje rychlým tempem, realizuje se betonáž mostovky již postaveného mostu. Jeden domíchávač střídá druhý a všude se pilně pracuje:

 2017 - Tentokrát se kontrolu stavby mostu podařilo realizovat

 

Měli jsme při posledním setkání úžasný úmysl - vyjet na kole za předpokladu sluníčkového počasí. Leč člověk míní, osud mění. Bylo ošklivě a docela zima, takže jako obyčejně jsme se museli zahřát v Labužníku dobrou kávičkou, sladkou maškrtkou. Vzpomínky byly navíc. Moje manželka Danuška slíbila Jurovi kytku v květináči, takže mne doprovodil domů, kde jsme setkání zakončili a Jurovi bylo ze strany Danušky nabídnuto tykání, což on s povděkem kvitoval, neb na polibky ženské, to on je ďas:

 2017 - Jak se nám ani tentokrát nepodařilo vyjet na kole, ale skončili jsme opět v Labužníku

 

Naše další setkání bylo poznamenáno velikonočními svátky, lépe řečeno dosti studeným počasím, jež je provázelo, takže vyjet na kole nebylo opět možné. Determinujícím činitelem byl ovšem můj "úraz", k němuž jsem přišel bez svého vědomí. Když jsem se naposled vracel od sestry, na rovince, již u našeho domu, jsem pojednou pocítil bodavou bolest v levém lýtku. Téměř týden jsem tomu nevěnoval pozornost, v domnění, že to rozchodím. Až moje milovaná žena mne odeslala k naší paní doktorce, která po prohmatání předmětného lýtka pravila, že to tedy nerozchodím a věnovala mi poukaz k vyšetření na cévní ambulanci. To mne poněkud znejistělo. Zde přítomný, docela příjemný lékař mi lýtko "prosvítil" ultrazvukem i sdělil mi, že žádná trombóza hlubokých žil, natož nehlubokých mne nepřepadla a ukázal mi na displeji obrázek mého natrženého lýtkového svalu. Dostal jsem jakési utlumující léky a poukaz na stahovací punčochy. Dnes, po skoro týdnu, kdy to popisuji, musím říci, že mne nebolí nic, kulhám již jen proto, abych sval šetřil, neb mám rovněž nařízen klidový režim. Na tomto místě se sluší vyjádřit poděkování mé manželce, díky níž jsem navštívil lékařku bez odkladu. Viděla totiž v televizním vysílání cosi o trombech a nebezpečí s nimi spojeným. Zřejmě bych byl přinucen jít k lékařce z vlastního rozhodnutí, leč bylo by to podstatně později a kdo ví, jak by se na to tvářil můj lýtkový sval? Ještě, že se o mne někdo blízký stará. Když jsem to vykládal Jurovi, pravil, že je na tom podobně, protože mu jeho manželka musí vše připomínat, říkat, kam jít a kdy, dokonce najít příslušný spoj pro dopravu. Takže, zobecním-li to, jsme neschopní samostatného života:

 2017 - Kterak jsme díky mému úrazu a velkopátečnímu chladu skončili opět v Labužníku

 

Dubnové počasí dělá celý měsíc čest svému názvu - je to bláznivý měsíc, jak říkali staří indiáni. Jakkoliv jsme měli dobrý úmysl konečně vyjet na kolech, ten, jenž řídí běh počasí, byl jiného názoru. A tak, kde si myslíte, že jsme skončili opět? No, jistě - v Labužníku. Snad již brzy se protrhne smůla a my budeme moci užívat pohybu kolmo se sluníčkem v zádech...

Při odchodu jsme na náměstí narazili na akci, kterou pořádaly některé havířovské školy, jejichž  součástí bylo vystoupení provazochodce:

 2017 - Jak jsme díky opětovnému chladu skončili opět v Labužníku a shlédli vystoupení provazochodce

 

Tento způsob jara (nikoliv léta, jak praví klasik) zdá se býti poněkud nešťastným. Samozřejmě si dělám tak trochu legraci, protože vzato kolem a kolem počasí je úměrné ročním obdobím. To akorát lidská nedočkavost a pokušení stěžovat si i tehdy, když je vše v normálu, víte? Takže 28. dubna jsme opět byli v Labužníku, mezi tím jsem jednou vyjel na kole do přírody a následující pátek jsme s Jurou seděli u kávičky u něj na zahradě. Po prvé v tomto roce. A hned jsme  si vyzkoušeli naaranžovat, jak bychom vypadali, kdybychom zrovna přijeli z cyklovyjížďky:

 2017 - Poslední dubnový pátek v Labužníku a první květnový u Jury na zahradě

 

Tak dlouho jsme všichni doslova nadávali na studené počasí, až se svatý Petr naštval a sluníčka i teploty nám nadělil tolik, že jsme jej měli až po krk. Denně se teploty od rána šplhaly vysoko přes 30 stupňů, dokonce během noci přesahovaly často 20 až 25 stupňů. Nedalo se pořádně spát. Holt, člověk je stále nespokojený, že? Paradoxně na kole se takové horko necítí, i když větřík, který při jízdě ovívá tváře, je rovněž přinejmenším teplý. Hned zkraje měsíce srpna jsem navštívil Juru na zahradě v Šenově, abych jej potěšil při jeho neštěstí. Kopáči totiž přišli pokračovat s pracemi na odpadu z jeho jímky na fekálie a vyhloubili do země díru zvíci tří metrů, takže hromada hlíny byla veliká, převeliká. Společně jsme ponadávali, zavzpomínali na chladnější dny a než jsem se nadál, bylo potřeba jet domů. Tentokrát se mnou Jura jel až skoro k Lidlu na  Šumbarku a ukázal mi cestu, kde jezdívá on, aby se vyhl hlavní silnici:

 2017 - První srpnový týden na zahradě u Jury, horko úmorné - 2. srpna

 

Předposlední úplný srpnový týden, teplý, jak již letošní rok má ve zvyku, jsem zajel na svém elektrokole k Jurovi na zahradu. Danuška mou jízdu uvítala, neboť má volný byt pro úklid, jen jsem jako obvykle dostal poučení, abych dával pozor, byl opatrný, hlavně pak, abych dal o sobě vědět, jakmile dorazím k  Jurovi do Šenova (zvláštní, že nepožaduje, abych obdobné sdělení nazasílal při odjezdu...).

A tak jsem při výjezdu od domu nastavil aplikaci Runtastic, jež mi zaznamenává celou cestu a podává obraz o ní, včetně různých podrobností a vyrazil. Po obvyklém čase jsem byl uvítán Jurou v jeho bydlišti. Na zahradě v příjemném prostředí jsme jako vždy vypili kávičku, pochroupali maškrtky a probrali všechny nezbytnosti. Hlavně pak plánované setkání dne 1. září při příležitosti zahájení školního roku našeho gymnaziálního studia před 60 lety v Havířově. Naším záměrem je na schodech, kde jsme jako třída byli fotografováni, pořídit podobný snímek, jako před lety. Jsme zvědavi, kolik nás přijde. Mám takové nejasné tušení, že tam budeme s Jurou sami. No, uvidíme.

Po jedenácté hodině jsme provedli kontrolu úrody na zahrádce a po nezbytných přípravách jsem vyrazil na zpáteční cestu domů:

 2017 - Předposlední srpnový týden na zahradě u Jury s přípravou setkání na schodech - 25. srpna

 

Skutečně si již nevzpomínám, koho z nás napadlo uskutečnit akci, o které se hodlám zmínit. S blížícím se zahájením počátku školního roku jsme si řekli, že bychom se mohli společně vyfotit na schodech školy, kam jsme nastoupili 1. září 1957 coby budoucí studenti Jedenáctileté střední školy v Havířově. Škola tehdy sídlila v části budovy dnešní Základní školy na Nábřeží v Havířově (viz obr. nahoře) a po roce nás všechny přestěhovali do nové budovy, v níž dnes sídlí Gymnázium Komenského za Kulturním domem Petra Bezruče, kam jsme dochodili až do maturity.

Jak již je zvykem, není u nás nikdy daleko od nápadu k realizaci, vyhlásili jsme akci na třídním webu a čekali na odezvu. Bohužel se akce nesetkala s očekávanou odezvou, což nás neodradilo od úmyslu ji uspořádat. Navíc Petra napadlo, že bychom mimo společné fotografování mohli zasadit památeční strom. Nelenil, vykopal malou borovičku a pomocí příručního nářadí jsme ji zasadili přímo pod okny školní budovy v místě, kde před 60 lety sídlila naše třída. Dodatečně jsme si uvědomili, že jsme si nevyžádali souhlas ředitele školy, jemuž se tímto, současně se zaslaným emailem omlouváme.

Po vysazení stromku jsme se společně vyfotografovali jednak přímo u stromku, jednak na schodech, čímž jsme svým způsobem pořídili něco jako časosběrnou fotodokumentaci. Poté jsme se urychleně odebrali do přilehlé restaurace Café Vergnano, abychom akci zhodnotili a zavzpomínali na léta dávno minulá, neboť deštivé počasí se kvapem blížilo.

Moc nás mrzí, že jsme se z celé třídy sešli pouze tři, nicméně málokdo ze spolužáků má v našem věku chuť a náladu účastnit se podobných bláznivých akcí. To nám však nevadí a nemůže nás odradit je pořádat. Nechť si laskavý čtenář prohlédne obrázky z naší akce:

 2017 - Kterak jsme vzpomínali na zahájení školního roku na JSŠ v Havířově před 60 lety - 1. září

 

Prázdniny velmi rychle uběhly, tak rychle, jak jen čas ubíhat umí. Jen tři písmenka a jak mnoho znamenají. Ani si to při jeho běhu neuvědomujeme. Kdo čas vymyslel?. Kdo určil že vteřina bude trvat vteřinu, hodina hodinu. Co to je ten čas, kterým se každý řídí, téměř celý civilizovaný svět, všichni jsou nervózní že něco propásnou.

Znáte snad jiné slovo, které má tolik příměrů či přívlastků? Pokud mám čas (ale také chuť), píši tento blog – a přitom bych jej mohl využít zcela jinak. Čas je nejen neúprosný, ale i marnivý. Podobně jako lidé, dokáže dávat i brát. Snad i proto máme čas letní, i čas zimní, kdy si záměrně (jak jsme se sami rozhodli) v čase hodinu přidáváme nebo naopak ubíráme. S ohledem i bez ohledu na odpůrce letního či zimního času je to další ze způsobů, jakým s časem zacházíme a jak se čas snažíme obhospodařit či zkrotit.

Nicméně s časem je třeba zacházet velmi citlivě a opatrně. Kam se hnát? Proč pořád někam pospíchat a stresovat se, že něco nezvládneme? Život je tak krátký a nevypočitatelný...V jednom okamžiku máte vše a v druhém nemáte nic.

Každé ráno si uvědomuji, jak mne celým životem jako tichý společník provází. Vstávám s díky za to, že mám další den před sebou a za to, že „mám čas“. Přichází „čas snídaně“, čas oběda i večeře. Čas jsou rovněž peníze a tuto hodnotu zná každý z nás, kdo pracuje či pracoval. Čas pádí, když se bavíme, čas se vleče, ba dokonce i stojí, pokud na něco čekáme a pokud se nám zastaví hodiny, často jsme schopni uvěřit, že se čas nepohnul, dokud se nepodíváme podruhé.

Čas může být pomocníkem a rádcem, ať již dobrým nebo zlým. Dokáže nás hnát svým neviditelným bičem za hranice našich možností. Jediné, čím si můžeme být opravdu jisti, je skutečnost, že měří všem stejnou měrou a spravedlivě. Čas si hlídejme a žijme. Prožívejme každou chvíli tak, jako by byla chvílí poslední – nikdo z nás neví, kolik času nám jej bylo dáno a kolik nám tedy na tomto světě ještě zbývá. Čas jsou tři písmena, která nám mění životy každou chvíli, kdy nejsme jeho pány. S časem je to jako s ohněm: Je dobrým sluhou, ale špatným pánem.

Jsou čtyři věci, které když uděláme, nevrátíme zpět: Kámen, když jej již hodíme... Slovo... když jsme jej již vyslovili... Příležitost... když jsme ji již propásli... A čas... když již uplynul...

Vězte, že život a čas jsou přátelé a proto je třeba nemarnit chvíle sám; užívejme si je naplno a s přáteli. Nikdy nevíme, co se může stát. Nikdy nevíme, zda chvíle, kterou jsme z jakéhokoliv důvodu propásli, se bude ještě opakovat.

My s Jurou jsme si toho velmi dobře vědomi a proto se setkáváme vždy, je-li vhodná příležitost. Stejně tak se stalo i první zářijový týden:

 2017 - První zářijový týden na zahradě u Jury a rozjímání o čase a událostech budoucích - 8. září