Více, či méně významnými událostmi, počínaje prvními a konče posledními věcmi člověka, je náš život doslova nabit. Mezi těmi krajními mezemi, které jsem zmínil, je řada jiných, při nichž se většinou rádi setkáváme se svými blízkými, neboť odehrávají-li se rodinné návštěvy v láskyplném duchu, představují tak rituály, dodávající pocit soudržnosti a nevykořeněnosti. Nepočítám-li průběžné návštěvy mezi nejbližšími členy rodiny, jako např. u mne návštěvy mé milované sestry, pak se většinou setkáváme při řadě rodinných příležitostí, jako narozeniny, jmeniny, vánoce, velikonoce, svatba apod.

Zvláště pro děti by takováto setkání povětšinou měla být velkou inspirací pro jejich vlastní budoucí rodinný život. Pro děti většinou nemusí být dědečkovo nadávání na politiku to pravé, ale ony se tím také učí. Mohou se učit vzájemné toleranci a důvěře. A také se tím učí rozeznávat své životní vzory, co by se jim v jejich životě líbilo a co ne. Co by dělat chtěly a nechtěly. Setkávání s příbuznými je tak může obohacovat, i když toto slovo zrovna v téhle době příliš nemusím.

Pouto k rodičům je podle mého názoru jedno z nejsilnějších, a to by se mělo také odrážet v našich životech. Rodiče nám od malička věnují čas ve dne v noci a i když se staneme dospělými a samostatnými, jsou neustále s námi ve svých myšlenkách a v přání toho nejlepšího. Myslím, že děti by jim měly lásku a péči, kterou jim rodiče věnovali v jejich dětství, oplatit stejnou měrou ve chvílích, kdy oni naopak více potřebují je.

Každý na rodinné vztahy pohlížíme z vlastního úhlu pohledu, na základě svých zkušeností. Největší psychohygienou pro rodinné návštěvy a rodinné vztahy vůbec je, pokud se ve svém jednání necháme inspirovat tím, jakou rodinu si přejeme mít.

Většinou jsem se ve svém dětství, i později během dospívání, s potěšením účastnil rodinných setkání, případně je sám vyhledával. Nikdy tato setkání pro mne nebyla nudnou povinností. S oblibou jsem navštěvoval (i bez rodičů) prarodiče i praprarodiče, tety a strejdy (také pra) a naslouchal jejich vyprávěním, prožitkům a životním zkušenostem. Mohu zodpovědně říci, že jsem ještě málo naslouchal, protože mnohé mi uniklo, zvláště z rodinné historie vztahů mezi jejími členy.

Zvláště rád jsem navštěvoval své prarodiče. Děda z maminčiny strany, Viktor Wasik, pocházel z Lipnice Murowane, okr. Bochnia, byl důlním zámečníkem na Dole Michálka a bydlel v Ostravě, navíc hned za rohem ostravské fakulty, kde jsem studoval. Děda často koukal z okna a vyhlížel mne a později i sestru, která studovala tamtéž. Babičku Štěpánku jsem nepoznal, neboť zemřela před mým narozením, nicméně děda se oženil znovu a po smrti babičky, již jsem příliš nemiloval, ještě jednou s paní, která se o něj starala a bydlela o poschodí výše v tomtéž domě, jako on. Pocházela ze Zdounek a byla fantastickou ženou s velikou životní moudrostí a uměla moc dobře vařit.

Ze strany tatínka jsem poznal jen babičku Marii Pátrovou, jež pocházela z Vyškova a byla květinářkou. Dědu Adolfa jsem nepoznal, neb zemřel v době mládí mého otce. K babičce do Ostravy jsme jezdili v podstatě každou neděli, také proto, že u ní bydlel tatínkův bratr Vladimír s manželkou Boženou. Více z faktografie rodiny lze nalézt v oddíle o Rodokmenu.

Na fotografiích níže je vlevo Marie Pátrová, vpravo Viktor a Marie Wasikovi:

        

 

Po tomto úvodním slově se dostávám k zachycení jednotlivých událostí, které se mi podařilo zaznamenat.

 

     

 

V mnoha zemích a kulturách bývá zvykem narozeniny s příbuznými a přáteli oslavovat. Ten, kdo má v daný den narozeniny je tak označován jako oslavenec. Podoba narozenin se odvíjí mj. podle zvyklostí v dané zemi, kultuře a rodině oslavence.
 

Především ve vyspělých zemích je obvyklé, že oslavenec dostává různé dárky (drobnosti, ale i velké a hodnotné dary). Součástí oslavy bývá i dort ozdobený svíčkami, jejichž počet většinou odpovídá aktuálnímu věku oslavence. Po dosažení určitého věku má na dortu oslavenec jen symbolický počet svíček (např. 1 svíčka za každých 10 let věku). Případně jsou na dortu svíčky ve tvaru číslic odpovídajících věku oslavence.
 

V některých zemích hlavně v Severní Americe a v Evropě existuje zvyk narozeninový výprask, kdy oslavenec dostane za každý rok od jeho narození na zadek jednu ránu. Jako nástroj pro narozeninový výprask se především v Americe používá prkénko, do kterého bývají vyvrtány otvory a prkénko tak slouží i jako podnos pro nošení panáků s lihovinami. Tento zvyk je obdobou zvyku "dát hobla", kdy oslavence dva lidé chytnou za ruce a za nohy a kývou s ním tak, aby narážel do člověka, který klečí vedle oslavence, za každý rok narození dostane oslavenec jedno zhoupnutí.


Pokud se v rodině oslavence, případně širokého příbuzenstva nebo přátel a známých oslavence, tzv. sejde např. ještě jedna osoba narozená ve stejný kalendářní den, není neobvyklé, že oba oslavenci slaví své narozeniny společně.

Dne 16. října jsme se sešli při příležitosti oslav Honzíkových narozenin v Jirkově bytě v Orlové. Přivezli jsme i babičku - maminku Danušky. Děti se zpravidla velmi na takovou akci těší a náš vnouček Janíček obzvláště. Zakládá si a těší se z dárečků, které obdrží a také se nesmírně rád fotografuje, což dává vehementně najevo vytvářením všemožných póz:

 Honzíkovy narozeniny 16. října 2010

 

Atypicky jsme další Janíčkovy narozeniny oslavili po událostech v Jirkově rodině, o nichž se zmiňuji na jiném místě, u nás v Dolní Lutyni. To jsme ještě netušili, že budou pro mne jedny z posledních v našem domečku:

 Honzíkovy narozeniny 4. října 2014

 

Oslava společných narozenin Danušky a moje byla poslední v domečku v Dolní Lutyni, byť v té době jsme to ještě ani zdaleka netušili. Rovněž jsme netušili, že mohla být také mou poslední oslavou, neboť na tu v roce příštím jsem již neměl ani pomyšlení a spolu se mnou nikdo jiný. V příštím roce v tuto dobu jsem měl zcela jiné problémy a všichni moji nejbližší kolem mne jiné starosti. Nicméně přijel Jirka se Zdenkou, Janíčkem a Ondráškem a naše vnučka Terezka. Následující den přijela sestra Vladěnka se švagrem Vojtou:

 Oslava narozenin Danuška a Jarek v DL - 8. února 2015

 

Moje poslední předinfarktová oslava Honzíčkových narozenin byla uspořádána již v Jirkově nově postaveném domečku v Dolní Lutyni. Mimo oslavence se zúčastnila i Terezka, Ondrášek, Jirka se Zdenkou, Zdenčini rodiče a samozřejmě naše dvě maličkosti. Domek jsme sice znali, poněvadž jsme pečlivě sledovali jeho výstavbu, nicméně tohle byla první oficiální příležitost si jej prohlédnout zevrubně, takže jsme  absolvovali komplexní prohlídku:

 Honzíkovy narozeniny 17. října 2015

 

Poprvé jsme se letos účastnili oslav narozenin Ondráška. Je synkem Jirkovy přítelkyně Zdenky a letošního roku půjde do 1. třídy. Společného sezení byli přítomni také Janíček, Zdenčini rodiče, čerstvě narozená Kateřinka a Barney, pejsek, který by zasloužil tabulku "Pozor! Přítulný pes!!" :

 Ondráškovy narozeniny 1. května 2016

 

V tento okamžik jsme ještě netušili (nebo někdo snad již ano...?), po čem náš klouček, brouček, vnouček z celého srdce touží. Dozvěděli jsme se to až později, až před Vánocemi. Náš chlapeček se hodlal státi "youtuberem", kterýžto sen mu byl splněn až při příležitosti vánoční nadílky. Zatím jsme však oslavili jeho narozky 9. října, opět za přítomnosti takřka celé rodiny. Chyběla mi pouze Terezka a  to moc. Dočkám se, že se k nám vrátí?:

 Honzíkovy narozeniny 9. října 2016

 

V měsíci dubnu 2016 začal nad domečkem v Dolní Lutyni kroužit dlouho očekávaný čáp a 14. dubna v 15. 23 hod spatřila v karvinské porodnici světlo světa Kateřinka. Narodila se Zdence a Jirkovi a hned měla dva brášky, Janíčka, Ondráška a velkou sestru Terezku. Od tohoto okamžiku bude s námi slavit všechny své narozky:

 Narodila se nejmladší členka rodiny - Kateřinka

 

Rok s rokem se sešel a Kačenka dosáhla prvého výročí od svého narození. Současně s ní se na rodinné oslavě u Jirky v DL podílela i Terinka, krásná dcera Jirkova z prvního manželství, Zdenka, současná Jirkova přítelkyně a maminka Kačenky a Ondrášek, syn Zdenky. Navíc byli oslavě přítomni Janíček, Jirkův syn z prvního manželství, Zdenčini rodiče Elena a Jirka Jarošovi, my a Jirka.

Zvláště mne potěšilo, že přišla Terezka, která má sice narozeniny až 6. května, přesto ji Jirka pozval, za což jej nemohu nepochválit. Že byl mezi dětmi i Honzík, se má jako samo sebou a bez něj  si oslavu neumím představit. Babička Eli napekla narozeninové dorty a hostitelé připravili skvělé pohoštění. Celkově proběhla oslava navenek ve velmi příjemné atmosféře:

 Narozky slavili Terinka, Kačenka, Ondrášek a Zdenka 22. 4. 2017

 

Již po dvanácté jsme se letos sešli, abychom si připomněli den narození Honzíčka, našeho "kloučka, broučka, vnoučka" jak s oblibou dí Danuška. Poprvé si se všemi připila na jeho zdraví i jeho maličká sestřička Kateřinka, která se s vehemencí sobě vlastní chopila sklenky a s každým si přiťukla, aby se posléze pohybovala po bytě jako neřízená střela.

Oproti vlastnímu přání dostal Honzík fotoknihu, šviháckou vestu a narozeninový dort s efekty. Asi největší radost měl z fotoknihy, v níž jsme uspořádali obrázky z jeho pobytu ještě u nás v Dolní Lutyni, cyklojízd a různých cest u nás i v zahraničí.

Oslavy proběhly u Jirky v Dolní Lutyni spolu s Ondráškem, taťkou, mamkou, babičkou Eli a samozřejmě s námi ve velmi příjemné atmosféře. Osobně mi chyběla jen Terinka:

 Dvanácté narozeniny Honzíčkovy, 7. října 2017

 

Laskavý osud mi dopřál dožít se letošního roku 75 let, čímž jsem již o rok přežil svého otce. Současně se mnou se dožívá o měsíc dříve Danuška 70 let a má tudíž nárok jezdit zdarma v městské dopravě. Jelikož tyto narozky jsou tak říkajíc z části půl a z části celo kulaté, byli pozváni všichni naši nejbližší.

Z různých příčin jsme oslavy uspořádali po částech. Jako první přišli Terezka s Markem, o čtrnáct dní později náš nejmilejší syn Jirka s přítelkyní Zdenkou a všemi dětmi a nakonec sestra Vladěnka se švagrem Vojtou. Také v tomto pořadí jsou fotky uspořádány v albu.

Úžasné překvapení nám připravil Janíček, který nám vyrobil vlastnoručně elektronickou prezentaci. Nejobletovanějším účastníkem oslav byla, jak jinak, malá Kateřinka, která prošmejdila byt a vůbec oslavy pojala ve stylu velké objevné výpravy:

 Narozeniny Danuška a Jaromír, leden 2018

 

          

 

V každé společnosti a prostředí představuje svátek Svatého Mikuláše jiné tradice a zvyky. V našich zemích je zobrazován jako muž s bílými dlouhými vousy, oděn do biskupského oděvu a s sebou si při nadílce vždy bere anděla a čerta. Andělé spolu s Mikulášem rozdávají dětem dárky, čert má za úkol strašit a symbolicky trestat zlobivé děti. Svátek se slaví v noci z 5. na 6. prosince. Obvykle dostávají děti čokolády, pamlsky, ale také pomeranče, banány, brambory nebo uhlí.

Dříve bylo ovoce, stejně tak jako čokoláda, oříšky nebo sušené plody, vzácností, a tak je nosil hodným dětem a lidem Mikuláš.

Mikuláš se narodil přibližně před rokem 270 v městě Patra (někde se uvádí Patara) v Malé Asii, kázal křesťanství, pomáhal chudým a věřícím. Zemřel 6. prosince přibližně v polovině čtvrtého stoleté n. l. a pohřben byl v Myře, dnes Demre v Antalii. K jeho osobě se váže plno příběhů a zvěstí, které v podání různých zdrojů v některých detailech rozchází a jejich pravdivost není podložena.

Znázorněn je jako biskup, který v ruce drží knihu Písma svatého a u něj jsou zobrazena tři jablka nebo zlaté koule. Tyto tři zlaté koule symbolizují jeden z příběhů, které se o Mikuláši vypráví, a sice že zachránil tři sestry díky finančnímu daru před znesvěcením, které připravoval jejich zadlužený otec.

Tradice jsou tradice, příběh je příběh. Proč se tedy dávají sladkosti do punčochy? Svatý Mikuláš obdaroval tři dívky ze zadlužené rodiny třemi pytlíčky se zlaťáky, aby měly na věno. Každé dívce hodil pytlíček se zlaťáky v noci oknem, potají, aby jej nikdo neviděl. Té třetí pytlíček spadl přímo do zavěšené punčochy a dívka ráno nalezla milé překvapení v podobě vytouženého věna.

Tradice nadělování má kořeny přibližně v desátém století. Vznikla při chlapeckých biskupských hrách, které se držely v Porýní na klášterních školách. Při hrách jeden ze žáků nesl berlu, kterou přebíral funkci představeného kláštera a po jeden den v roce v zastoupení svatého Mikuláše byl pánem školy. Ve třináctém století byl tento svátek posunut na den svatého Mikuláše a ještě později byla vymyšlena hra, ve které čeledín naděloval dětem dárky. Čeledín jménem Ruprecht měl děti odměňovat, ale i pokárat zároveň, a tak se k Mikulášovi postupně připojila postava anděla a čerta.

 

Při příležitosti mikulášské nadílky se u Jirky doma v Orlové sešla celá nejbližší rodina - Terezka, Janíček, Jirka, Petra, rodiče Petry a my. Honzík byl ještě dostatečně malý a docela se čerta bál. Zpočátku sice vedl hrdinské řeči, leč jakmile se na chodbě ozval čertovský ryk, lomoz řetězů a cinkot zvonků andělských, bylo nejbezpečněji v maminčině náručí:

 Mikuláš s Honzíčkem 5. října 2010

 

O rok později se situace opakovala v bleděmodrém. Ačkoliv Janíček byl navenek hrdina, jeho rozpačitý úsměv při pověstných zvucích, neklamně signalizujících blízkou přítomnost mocnosti pekelné v podobě rohatého, chlupatého a ocasem ozdobeného stvoření s kopytem hovořil za vše. Než řekl bys švec, ocitl se u maminky, kde našel ochranu:

 Mikuláš s Honzíčkem 5. října 2011

 

Po několika letech je letošního rok, 2016, prvním setkáním u příležitosti příchodu Svatého Mikuláše, kterého se účastní i malá Kačenka, byť si to zatím ještě neuvědomuje. Oba kluci, Honzík i Ondrášek jsou již větší na to, aby se báli pohádkových bytostí, zato si museli obdarování odpřednášet. Zato Kateřince je zatím ještě všechno jedno, hlavně, když má plné bříško a zadeček v teple a suchu. Svou osobnost si však uvědomuje velmi výrazně. Ve svém "věku" sedmi měsíců již chodí kolem nábytku a svým batolecím způsobem prosazuje svou vůli. Myslím, že to bude osobnost a jak se na ni koukám, bude mít jednou Jirka problém s odháněním nápadníků:

 Mikuláš u Jirky, poprvé s Kačenkou a Ondráškem - 4. prosince 2016

 

V letošním roce je malá Kateřinka o rok starší a o to roztomilejší. Sice stále komunikuje svým specifickým jazykem, nicméně se všemi se domluví a všemu naprosto dokonale rozumí. Taky již neříká, bohužel, své "hudlihudli", nýbrž "alóóó", nicméně kohokoliv dokáže nasměrovat kamkoliv, aby splnil její přání. Bude to cílevědomá mladá slečna, která vždy dosáhne toho, co si bude přát.

Kačenku velmi potěšila rozkládací knížka, ve které si s chutí početla a dokonce tatínkovi vysvětlila, jak se s ní zachází, když ten se tvářil málo chápavě.
Oba kluci ji zbožňují, takže to budou její bodygardi.

Malou slečnu, jak jinak, nejvíce zaujala kabelka babičky, ve které objevila dívčímu srdíčku velmi blízké potřeby, jako rtěnky, deštník a řadu drobností, jež ženská kabelka obsahuje. Kateřinka se též ráda fotografuje, což nazývá slovem "blik", podobně, jako oba kluci.:

 2017 - Mikuláš u Jirky, opět s Kačenkou - 3. prosince 2017

 

                         

 

Vánoce nás provázejí celým životem - jako děti píšeme dopisy Ježíškovi a jako dospělí se ta přání z dopisů snažíme splnit. Vánoce jsou křesťanskými svátky narození Ježíše Krista. Souvisí s nimi doba adventní, která jim předchází a slouží jako příprava na narození Ježíše Krista (advent = příchod). Vánoce patří (spolu s Velikonocemi a Letnicemi) k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slavnost Narození Páně připadá tradičně na 25. prosince a Vánoce se v římskokatolické tradici slaví od jejího předvečera (večer 24. prosince) do svátku Křtu Páně (první neděle po 6. lednu, resp. 13. leden).

První záznamy oslav Vánoc křesťany pocházejí ze 4. století z Říma. V zemích s převládající římskokatolickou tradicí začíná oslava Vánoc na Štědrý den, 24. prosince, kdy je předvečer (vigilie) vánoční slavnosti. Samotné Vánoce podle křesťanské tradice (respektující starší židovskou zvyklost počítání nového dne od soumraku) začínají, jakmile vyjde první večerní hvězda 24. prosince. K Vánocům se pojí množství lidových tradic, k nimž se řadí vánoční stromek, betlém, vánoční dárky, které podle české tradice nosí Ježíšek, či vánoční cukroví.

V našem kulturním prostředí jsou Vánoce vnímány převážně jako svátky pokoje, rodiny a lásky, které slavíme společně bez ohledu na své náboženské přesvědčení. Přesto pro mnohé lidi znamenají stres, nervozitu, nedostatek času, nákupní horečku. Měli bychom alespoň na chvíli zapomenout na svoje každodenní starosti a prožít opravdové Vánoce se vším, co k nim patří.

Než se pustíte do prohlížení fotografií, pokuste se udělat si krátký test z vědomostí o Vánocích:


 Test o vánočních svátcích, zvycích a obyčejích



 Výsledky Testu o vánočních svátcích, zvycích a obyčejích


V dávných, téměř diluviálních dobách mého fotografování jsem neměl dnes dostupnou a kvalitní výzbroj, takže kvalita obrázků není příliš dobrá. I tak jsem fotil kdeco a s nadšením, vyvolával filmy při zeleném světle, pak fotky v koupelně, případně ve svém pokoji. Tyto pravěké obrázky z dávných dob mého dětství, posléze mládí jsem shromáždil v albu, příhodně nazvaném "Vánoce ve starověku". Z pochopitelného důvodu fotografií není mnoho. Nad každým s nímkem se muselo uvažovat, zda jej udělat, či ne, něco se následně nepovedlo, technika, jak jsem podotkl, nebyla kvalitní. Dnes, v době digitálních přístrojů se dá napráskat značné množství snímků a z nich posléze vybrat ty, jež stojí za zveřejnění. Toto však nikterak neubírá na historické skutečnosti, že jsme Vánoce prožívali v rodinném prostředí, obklopeni svými nejbližšími:

 1961 - 1965 Vánoce ve starověku...

 

V roce 2009 jsme se k vánočnímu stolu sešli u nás v Dolní Lutyni, kam jsme přivezli babičku Aničku a také jsme pozvali kamaráda Frantu Válka z Karviné, aby nebyl na štědrý večer sám. Navštívili jsme také syna Jirku s manželkou Petrou a vnoučata Terezku a Honzíka v jejich bytě v  Orlové:

 2009 - Šdědrý den s dětmi, vnoučaty, babičkou a Františkem

 

O dva roky později, v roce 2011 jsme se sešli zcela stejně - u Jirky v Orlové, pak jsme zajeli na hřbitov do Havířova a večer jsme s babičkou zakončili v Dolní Lutyni. Tentokrát Franta s náma nebyl:

 2011 - Šdědrý den s dětmi, vnoučaty a babičkou

 

Další roky nebyly v životě naší rodiny dvakrát šťastné. V Jirkově manželství došlo z příčin, jež zde nechci rozebírat, k manželskému rozkolu, který postupem času gradoval, až vyvrcholil jeho odchodem ze společné domácnosti a pronájmem malého bytu v Petřvaldě. Nelze popřít, že náš syn situaci nesl dosti těžce, nicméně v nás nalezl, jak ostatně jinak, oporu a podporu nejen morální. Po určitém čase došlo k rozvodu manželství, děti zůstaly s matkou v bytě, který si spolu pořídili, Jirka si vzal auto a odstěhoval se do Petřvaldu.

Za nějaký čas se náš syn seznámil s mladou paní s jedním dítětem, která byla v rozvodovém řízení. V krátké době se ke Zdence nastěhoval do Orlové. Během další doby se rozhodli pro postavení rodinného domku v Dolní Lutyni, asi 20 minut pěšky od nás. Během prázdnin Jirkovi stavební firma postavila rodinný domek, na jehož stavbu jsem pravidelně docházel a kontroloval postup prací, což jsem zaznamenal v následujícím albu. Po dokončení se do domečku všichni nastěhovali:

 2015 - Stavba rodinného domku v Dolní Lutyni

Následující oslavu svátků vánočních jsme uspořádali právě u nich. Byli přítomni i Zdenčini rodiče, její chlapec Ondrášek a samozřejmě náš vnouček Janíček.

 2015 - Vánoce v novém domě v Dolní Lutyni

 

Uplynul rok našeho bydlení v "novém bytě v Havířově. Udála se řada příhod, o nichž se zmiňuji na jiných místech fotoblogu a přišly Vánoce roku 2016. Po dlouhé době se ohlásila naše vnučka Terezka, kterou jsme neviděli více než rok, dokonce neprojevila zájem ani v době, když jsem byl na hranici mezi bytím a nebytím. Až nyní. Nemohu říci, že jsme se s manželkou na ni netěšili, i když mne moc mrzelo, že  se více než rok neukázala.

Nicméně přijela s Janíčkem kolem 11. hodiny na Štědrý den, byla velmi příjemná, povídavá, jako kdyby ten rok mezi námi nebyl. Nechci příčiny jejího chování rozebírat, natož cokoliv řešit, na to je expert Danuška, jsem rád, že přijela.

O den později přijel Jirka se Zdenkou, oběma kluky a Kateřinkou na oběd. Danuška upekla husu a společně jsme strávili velmi příjemný oběd a následné odpoledne. Vzhledem k tomu, že na další den připadnou narozeniny Jirkovy, popřáli jsme mu k nim:

 2016 - první Vánoce po dlouhém čase v Havířově - 24. - 25. prosince

 

Následující svátky vánoční nebyly tak v naší režii, jako ty minulé. Byli jsme u Jirky v Dolní Lutyni odpoledne, předali dárečky, potěšili se se všemi, najmě s malou Kateřinkou, která byla opět hlavním protagonistou odpoledne:

 Vánoce s Kačenkou - prosinec 2017

 

 

 

                         

 

Kalendář (lat. calendarium, od calendae) je abstraktní systém pro členění času datováním a orientaci v čase v periodách dnů a delších v rámci roku. Jeho smysl a vznik je od nejstarších kalendářních systémů stejný – slouží organizaci života a spolupráce lidí v časovém rozsahu mezi jedním dnem a jedním rokem, zvláště pro účely společenské, náboženské, hospodářské a politické, zaznamenané v přehledu událostí. Jednotlivé periody jsou v kalendářních systémech obvykle označené pořadovým číslem, pojmenované nebo obojí.

Nepřesně se pod pojem kalendář zahrnuje i počítáním roků, např. juliánský a gregoriánský kalendář.

V odvozeném smyslu je kalendářem také grafický rozvrh dní, týdnů a měsíců na určitý rok, například tištěný nástěnný a stolní kalendář, případně kalendář elektronický – anebo rozvrh událostí vůbec či svátků (včetně jmenin) umožňující plánovat. Protože v tištěných kalendářích bývala i četba pro široké vrstvy, označuje se jako kalendář také žánr lidového čtení.

Kalendář slouží především k rozvržení roku pro orientaci v jeho průběhu a pro určování data. Jednotkou kalendářového členění je vždy den, každý kalendářní systém tedy stanovuje:
- počátek (konec) dne
- pravidelné členění roku na menší části
- počátek roku (Nový rok)

Kalendář v širším chápaní zahrnuje také řazení a označování roků, letopočet a jeho počátek - éru. Za počátek našeho letopočtu byl stanoven domnělý rok narození Ježíše Krista.

Moderní kalendář kombinuje sedmidenní týdny a různě dlouhé měsíce, pokládá za počátek dne půlnoc a počátek roku klade na 1. leden, 10 dní po zimním slunovratu.

 

V určitém okamžiku, kolem roku 2003, jsa inspirován četnými příklady z internetu, pojal jsem záměr vyzkoušet výrobu vlastního kalendáře. V té době ještě nebylo tolik firem a grafických studií, jež by nabízely takové množství vzorů pro zpracování kalendářů z vlastních fotografií, jako je tomu v dnešní době. Také cena těchto prací se před 15 lety pohybovala v mezích pro normální smrtelníky s obtížemi dostupnými.  V současné době tomu je jinak, grafická a tisková studia se předhánějí s nabídkami na zpracování, takže i důchodce  si takovou možnost nemusí nechat ujít.

Moje první pokusy z let 2004 až 2006 byly nesmělé, pro rok 2010 jsem měl několik rozpracovaných návrhů, které jsem ovšem nestihl dodělat, takže se s nimi ani nechlubím. Tyto pokusy se vlastně ani nehodily pro tisk, natož, abych jimi kohokoliv mohl obdarovat, jak dokumentují následující dvě ukázky:

 Kalendář 2004 a 2006 - moje první neumělé pokusy

Až první kalendáře, které v roce 2001 zrealizovala moje sestřička Vladěnka pro svá vnoučata, mne tak říkajíc "nakopla" a donutila mne tak k solidnější práci. S jejím laskavým svolením si dovolím uveřejnit její práce:

 Kalendář 2011 - Claudie a Víťa - pranostiky

 Kalendář 2011 - Markétka - citáty

 Kalendář 2011 - Raďa a Péťa - pranostiky

V roce 2012 mne hanba již natolik fackovala, že jsem využil příležitosti, kdy jsme s kamarádem Jurou objížděli slezské putyky v tzv. Hospodské anabázi a já měl dostatek fotografií, abych z nich mohl vybrat pro kalendář, jímž jsem jej při příležitosti konce roku mohl obdarovat

 Kalendář 2012 - pranostiky pro Juru Foltáka

 

V témže roce vytvořila moje drahá manželka Danuška tři kalendáře - pro Honzíčka, Terezku a jeden pro kolegy:

 Kalendář 2012 - Fraktály

 Kalendář 2012 - Honzíčkovi

 Kalendář 2012 - Terezce

 

Následující rok mne již nemuselo nic fackovat, natož nějaká hanba. Využil jsem početné fotografie z našich cyklistických výprav po regionu a sestavil jsem z nich humorný kalendář na rok 2013 s citáty Murphyho zákonů.

Zákony, jež se staly nesmírně frekventovaným pojmem, poprvé zveřejnil americký spisovatel Arthur Bloch. Shrnul v r. 1977 jistá tvrzení do knihy Murphy's Law, and Other Reasons Why Things Go WRONG!, vydané také česky. Titulní rčení, označené jako Murphyho zákon, zní v českém překladu: „Může-li se něco pokazit, pokazí se to“. Kniha ale neobsahuje tradovaný dovětek (někdy označovaný jako 2. Murphyho zákon) „Co se nemůže pokazit, pokazí se také“:

 Kalendář 2013 - Murphyho zákony

 

Moje sebevědomí vzrostlo a  rozhodl jsem se využít v návrhu kalendáře pro rok 2014 své fraktální tvorby. O fraktálech se více zmiňuji na jiném místě, takže jen něco maličko, co to je vlastně za útvar, ten fraktál:

 Kalendář 2014 a současně PF

 

 

Ke zhotovení návrhu kalendáře pro rok 2017 jsem využil skutečnosti, že náš výtvarný spolek Fractal Art pořádal výstavu svých prací v Kavárně Sluníčko v Havířově. O instalaci i vernisáži výstavy se zmiňuji na jiném místě.

Použil jsem práce nás všech (s laskavým svolením členů spolku) a vytvořil kalendář, který jsme nechali darem majitelům podniku, kteří nám s ochotou propůjčili své provozní prostory:

 Kalendář 2017 - výstavní

 

V roce 2015 zemřela Danuščina maminka, kterou jsme museli v určitý čas svěřit do péče odborníků. Nejprve žila nějaký čas v Senior Parku v Rychvaldě, později, když se zhoršil její zdravotní stav, do Domova seniorů Vesna v Orlové, kde 4. června vydechla naposled. S babičkou jsme se rozloučili v krátkém obřadu za přítomnosti nejbližších příbuzných (s výjimkou dcery Aleny, která jí na pohřeb nepřišla) ve smuteční síni v Orlové Zimném Dole a pohřbili v rodinném hrobě na hřbitově v Havířově vedle jejího manžela Evžena, mých rodičů a našeho prvního syna Martina:

 2015 - pohřeb Anny Nowakové