V tomto oddílu mám v úmyslu věnovat se našim cestovatelským aktivitám převážně automobilním. Nezanedbatelným důvodem je zaznamenání cest a příhod na nich, souvisejících s naším vnukem Janíčkem. Na mnoha, vlastně většině těchto cest byl s námi a cítím potřebu tyto cesty zaznamenat na svém fotoblogu.
Těchto cest bylo více (cyklojízdy jsou na jiném místě) a slučuji je všechny do jednoho alba:
Návštěvy s Honzíkem i bez něj u Jury v Šenově od roku 2000 dosud
Cesta s Honzíkem do Šenova - kanalizace - červenec, srpen 2015
O Jiřím Juřinovi, již zemřelém kamarádovi z vysoké školy, pionýrských táborů i doby pozdější, jsem již psal na stránce o vysokoškolském životě. Do jeho posledních okamžiků jsme, byť později na dálku byli dobrými kamarády a i naše manželky se velmi dobře znaly. Věrka, Jirkova manželka, dokonce po dobu mé základní vojenské služby, bydlela v našem bytě v Havířově. V průběhu této doby však Jiří dostal byt v Orlové a tak se odstěhovala do svého. Navštěvovali jsme se i pak, dokonce když Jura změnil angažmá i v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Později působil ve Slováckém divadle v Uherském hradišti. Navštěvovali jsme je i poté, co odešli do důchodu na jejich chalupě. Jiří byl činný v mnoha hereckých oborech a dočíst se o něm můžeme např. ve Filmové databázi. Z jedné z posledních cest a posledním setkání s Jirkou je následující album:
Za Juřinovými na chalupu u Uherského Hradiště v roce 2001
Cesty s dětmi do Zoologických zahrad patří k těm nejvděčnějším. Nejinak tomu je u našeho Janíčka, i když popravdě řečeno, zvířata nejsou zpravidla tím nejpodstatnějším, na co se děti zaměřují. Rozhodující je existence vláčku, četných dětských atrakcí, pamlsků, maškrtků, občerstvovacích stánků a zařízení. Vše, cokoliv, čím se děti mohou aktivně zabavit, je důležitější, než krmení zvířat. Jakoby ta zvířata byla jen vhodnou kulisou pro dětské aktivity všeho možného druhu. V ZOO na Slezské Ostravě jsme byli již mnohokráte a vždy to bylo stejné, nicméně ohníčky štěstí v dětských očích nejsou ničím nahraditelné:
S
Honzíčkem do ZOO v Ostravě - 17. května 2008
V roce 2008 jsem dostal nabídku účastnit se cesty po Slovensku se sestrou a švagrem. Švagr Vojta je z Hurbanova a jeho sourozenci jsou rozeseti po vlastech slovenských i českých. Každý rok se vzájemně navštěvují a občas se těchto návštěv účastníme i my. Tentokrát jsme byli v Nitře u Zojky, V Hurbanově u Katky, v Bratislavě u Agi, v Bánovcích u Laca a Komárně u Babušky. Nějaký čas jsme strávili v Nitře u Zojky a jezdili odsud pár kilometrů do lázeňského areálu v Podhájské, kde jsme se vyhřívali v teplých pramenech:
Krásnými místy Slovenska s Vla a Vojtou v roce 2008
Již drahný čas jsem se rozhodoval navštívit soukromé minimuzeum kováře Keltičky, bájného to objevitele černého uhlí v oblasti zvané Údolí Burňa na Slezské Ostravě. Muzeum zvané Keltičkova kovárna je umístěno kousek od sleskoostravské, tzv. Staré radnice, pod proslulou haldou Ema-Terezie. Po objednání termínu návštěvy nás přivítal majitel, pan Svatopluk Chodura, který nám povyprávěl mnoho z historie nálezu i těžby černého uhlí na Ostravsku. Každému, kdo muzeum ještě nenavštívil, vřele doporučuji:
Muzeum Keltičkova kovárna, Slezská Ostrava Zámost, 14. 5. 2011
O
ZOO v Lešné nedaleko Zlína se říká, že je nejen nejhezčí zoologickou
zahradou v České republice, ale současně nebo snad právě proto, jedno z
nejnavštěvovanějších míst na Moravě. Lze zde vidět zvířata všech kontinentů v
přírodním bioparku s volným výběhem. Zvířata tu žijí ve zdařilé napodobenině
jejich původního prostředí. Ptáci žijí v ptačích voliérách, které připomínají
jejich domovinu, savci jsou vystavováni v přírodních expozicích. Krásu místa
dotváří nádherný historický zámecký park starý více než 200 let. Návštěvníky
upoutá svým anglickým slohem a 1150 druhy vzácných dřevin a okrasných bylin.
Park patří k k dendrologicky nejcennějším zámeckým parkům celé Moravy. Parku se
spoustou květin, jezírek, vodotrysků a vodopádů dominuje
Zámek Lešná, který je proslulý dřevořezbářskou výzdobou interiérů a
rozsáhlými sbírkami porcelánu a stříbra:
Cesta do Lešné - 1. srpna 2012
Ještě téhož měsíce roku 2012 jsme na odpoledne zajeli
do
Areálu československého opevnění v Hlučíně - Darkovičkách. Je dnes evropsky
vysoce ceněnou prezentací ojedinělého fortifikačního systému naší republiky,
který vznikal v letech 1935–1938. Patří k nejexponovanějším objektům
návštěvnického zájmu a je také součástí stezky technických atraktivit, tzv.
Techno trasy, která propojuje významné industriální památky na území
Moravskoslezského kraje.
Areál
se nachází severovýchodně od Hlučína, vlevo od silnice II/469 mezi obcemi
Darkovičky a Hať. Návštěva areálu byla pro nás dopravně velmi výhodná, neboť
přes Polsko jsme to měli asi jen 10 km:
Cesta s Honzíkem do Darkoviček - 23. srpna 2012
Na konci školního roku 2013, poslední školní den, jsme pojali ušlechtilý úmysl udělat radost Janíčkovi. Je o něm všeobecně známo, že inklinuje k technickým záležitostem a čím větší, tím lepší. Takže miluje velká nákladní auta - popelářská, hasičská, policejní všeho druhu, vojenská a veškerou techniku s tím související. Rozhodli jsme se zajet s ním do Hasičského muzea v Ostravě Přívoze, kde si dokonce může některou techniku osahat, což se mu obzvláště líbí. Také je tam vystavován centrální pult Integrovaného bezpečnostního systému Moravskoslezského Kraje, čímž byl speciálně nadšen.
Kterak jsme byli poslední den školy s Janíčkem v hasičském muzeu - 28. června 2013
Hned prvý den pobytu Janíčka u nás v DL jsme navštívili Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a to jeho obě části, jak starou část s kostelem a hřbitovem, tak valašskou dědinou a zakončili jsme Jurkovičovou rozhlednou na Karlově kopci nad dědinou. Jedná se o úžasnou stavbu ve stylu Dušana Jurkoviče. Na hřbitově, jemuž se říká valašský slavín, jsme se poklonili památce Ludvíka Daňka, Emila Zátopka, Jana Karafiáta, Jiřího Rašky a Františka a Marie Podešvových. Marie byla spisovatelka, František malíř převážně valašské krajiny, oba pak rodiči mého bývalého spolužáka z VŠ, Zdenka Podešvy:
Výlet s Honzíkem do Valašského muzea v Rožnově p/R a na Jurkovičovu Rozhlednu - 2. července 2013
Následující den Janíčkova letošního pobytu u nás v DL jsme se rozhodli, vzhledem k jeho technické zaměřenosti, zajet do Technického muzea v Kopřivnici, bývalého firemního muzea světoznámé firmy na výrobu osobních i nákladních vozidel značky TATRA. Součástí muzea je samostatná velmi hezká expozice Dany a Emila Zátopkových, majitelů četných olympijských medailí. Při této příležitosti jsme cestu spojili s návštěvou městské památkové rezervace lašského městečka Štramberk, vylezli jsme na známou Štramberskou trúbu a rovněž jsme navštívili i světoznámou archeologickou lokalitu - jeskyni Šipku na severním svahu Kotouče. A aby toho nebylo málo, přidali jsme si ještě návštěvu Muzea Zdeňka Buriana, známého malíře a ilustrátora:
Výlet s Honzíkem do Technického muzea v Kopřivnici, na Štramberk a jeskyni Šipka - 3. července 2013
Tento výlet s Janíčkem koncem srpna 2013 se stal památným a dodnes na něj s láskou vzpomínáme. Tím prvním důvodem hodným zřetele byla dobrodružná cesta na hrad Bouzov. Ačkoliv cestu dobře znám, usmyslel jsem si vyzkoušet navigaci v autě. Předem jsem ji doma upgradeoval, abychom případně nebloudili. Přesto, a ač jsme jeli z Bohumína až za Olomouc po dálnici, jinak milý hlas paní z navigace nás vytrvale posílal kamsi do tramtárie. Kdybychom ji poslechli, ještě dnes bychom nebyli doma. A tak jsme jeli tak, jak cestu znám a ona s vytrvalostí sobě vlastní za každou křižovatkou přepočítávala další směrový vektor, což bylo zdrojem nezřízeného veselí Honzíkova. Přesto se nám celkem zdárně podařilo dojet na parkoviště pod hradem. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Šli jsme na hrad, koupili vstupenky, když tu jsem zjistil, že jsem si v autě v zapalování nechal klíče a dveře zvenčí zaklapl. Nikomu nepřeji pocit, kdy jste s malým dítětem dosti daleko od domova a nemáte možnost se dostat do auta. Největší radost z toho ovšem měl Honzík. To teprve začalo být pravé dobrodružství, zatímco já neměl z výletu skoro nic. Přesto se nám podařilo s pomocí zmrzlinového pána ze stánku splašit dva pány, kteří nám pomohli vzdorující autíčko otevřít, aniž bychom rozbili kterékoliv z oken. To vše za vydatného povzbuzování Honzíkova. Nemluvě o jeho povyražení nad hanáckým dialektem, jenž byl dalším zdrojem jeho veselí. Nicméně vše dobře dopadlo, auto se nakonec umoudřilo a povolilo zámek ve dveřích. Poté jsme zdárně pokračovali směr Javoříčské jeskyně, zvládli i výstup do kopce a poté úspěšně dojeli domů za obveselení v podobě naší nezdárné navigace. Oč více jsme zažili dobrodružství i veselí, o to méně se fotografovalo, neb ani moc nebyla k tomu chuť:
Výlet s Honzíkem na hrad Bouzov a do Jeskyní v Javoříčku - 24. července 2013
Závěrem měsíce července 2013 jsme s Honzíčkem navštívili Archeopark v Chotěbuzi Podoboře. Dozvěděli jsme se spoustu informací o starých Slovanech, kteří Byli převážně zemědělci a řemeslníci, uměli tkát velmi jemné látky, ale také pytlovinu. Látky byly převážně bílé, až později používali přírodní barviva. Historikové uvádí výrobu malých šátečků, jimiž se určitou dobu platilo. Objevují se hedvábné tkaniny – dovoz Byzancie. V Polsku, u dnešní Poznaně, pokus o "chov" bource morušového. Hlavním jídlem Slovanů byly různé kaše vařené ve vodě, v mléce, slazené medem, ovocem, proso, pšenice, oves, luštěniny. Slovanům se také říkalo „jedlíci kaší“. Dcera = příčina bohatství – muž musel za nevěstu bohatě zaplatit. Syn = příčina chudoby – odebírají rodině prostředky k zakoupení nevěsty. Do hrobu se ukládala vejce, která byla symbolem obnovy života a znovuzrození. Slované vytvářeli vejce ze dřeva, zdobili je malováním. Bohatí bojaři a carové používali vejce z drahých kovů a vzácných kamenů jako dary – nazýváme je pisanky. Tento pohanský zvyk byl přenesen do křesťanských jarních svátků Velikonoc. Na závěr si Honzíček zachytal ryby v místním chovném rybníčku:
Výlet s Honzíkem do Archeoparku v Chotěbuzi - 26. července 2013
Další velmi zajímavou lokalitou, kterou jsme s Honzíčkem navštívili, byla keramická dílna mistra Karla Hausera, který žije a tvoří ve valašské obci Mikulůvka. S Karlem jsem se seznámil díky mému kamarádovi Frantovi, který jej znal z doby jejich studií ve Valašském Meziříčí. Keramika mu nedávno pomohla, aby se po mozkové mrtvici a částečném ochrnutí těla vrátil do života. Stále tak tvoří na hrnčířském kruhu vlastníma rukama jemnou keramiku. Zejména nádoby, zvonky a další keramické výrobky s typickým valašským kukačkovým dekorem, který umně vytváří jeho žena Marie:
Výlet s Honzíkem do Mikulůvky k mistru hrnčířskému, Karlu Hauserovi - 22. července 2013
V rámci prázdninových cest roku 2013 jsme s Honzíčkem navštívili interaktivní výstavu Malý svět techniky v Dolní oblasti Vítkovic, kde si mohl vyzkoušet téměř vše, co bylo možné. Lákalo jej samozřejmě všechno, i když nejvíce času strávil na trenažerech, kde mohl řídit jednotlivé dopravní prostředky od motorky po autobus. Dopoledne jsme věnovali projížďce na kole po Dolní Lutyni:
Výlet s Honzíkem do Dolních Vítkovic - 23. července 2013
Je jedno místo, které má Janíček obzvláště v oblibě a jež musíme navštívit každoročně minimálně jednou. Je to areál Landek Parku v Ostravě. Tento areál s hornickým muzeem je unikátním komplexem industriální architektury s veškerými budovami, jež zabezpečovaly hornickou činnost včetně těžní věže. Součástí je rovněž muzeum báňského záchranářství s interaktivní atrakcí pro děti. Umožňuje všestranné využití od sportovních, firemních a společenských akcí, přes prohlídku ojedinělých expozic, včetně "sfárání do podzemí", až po procházky po naučných stezkách přírodní rezervace. Nachází se na severozápadním okraji Ostravy v Petřkovicích poblíž dálnice D47, zhruba pět kilometrů od centra Ostravy. Právě sfárání do podzemí s ukázkou důlního prostředí je nejen pro děti velice atraktivní:
Výlet s Honzíkem do Landek Parku v Ostravě - 25. července 2013
Asi 2 km západně od Zlatých Hor (dříve Zuckmantel) a 8 km od polských hranic na severu Moravy leží oblast, kde se kdysi nacházely zlatonosné rudy a rýžovalo zlato. Středověký hornický skanzen na řece Olešnici v místě zvaném Údolí ztracených štol nabízí prohlídku dobových zlatorudných mlýnů ze 14. století. Exponáty představují historickou úpravu zlaté rudy drcením a mletím. V horním stavení je instalována stoupa na drcení rudy, ve spodním pak mlýn. Úprava drcením a mletím umožňovala, aby se volné zlato, obsažené v rostlé skále, dalo získávat rýžováním podobně, jako zlato z náplavů. Ve zlatohorských rudách je však většina zlata vázána, a to především na pyrit (kolem 70%). Proto se převážná část koncentrátu, získaného touto úpravou, musela dále zpracovávat v hutích. Do těchto míst jsme se tedy vypravili 12. srpna 2013. Cestou jsme se zastavili na odpočívadle právě budované Cyklostezky č. 55, zvané Slezská magistrála a také v Eldorádu v Hynčicích, kde již 82 letý muž stále ztvárňuje své představy o pravěkých zvířatech. Hynčické Eldorádo, které je někdy označováno jako první dinopark v ČR, vzniklo na soukromé zahrádce jedné rodiny a již od 50. let 20. století si je pamatuji:
Výlet s Honzíkem do Zlatorudných mlýnů u Zlatých Hor - 12. srpna 2013
Rok 2013 byl na cesty s Janíčkem mimořádně bohatý. Taky poněkud porostl a dalo se s ním jet i dále, i když na nějaké turistické výšlapy ještě nebyl zralý. Konec konců to ani jeho záliba nebyla. Přesto jsme se rozhodli navštívit krásné a turisticky velmi atraktivní Malou Fatru, konkrétně oblast Jánošíkových dier, o nichž jsem byl přesvědčen, že mohou být pro něj dostatečně atraktivní. Pro mne byl výlet vzpomínkou na dávné časy, kdy jsme díky vysokoškolskému životu tuto oblast několikrát navštívili ve všech ročních obdobích. Zajeli jsme do Štefanové, odkud jsme se vydali na Podžiar a pak do Horných dier:
Výlet s Honzíkem do Jánošíkových dier v Malé Fatře - 15. srpna 2013
7. června 2014 byl nádherný, téměř již letní den a zrovna se konala Ostravská muzejní noc, jejíž součástí byla řada dalších atraktivních akcí. Doprovodnou akcí byla oprava Babety v DL, houbová válka na zahradě a řada jiných atrakcí, jako závod Babety a kola Honzíkova. V rámci muzejní noci jsme navštívili na Černé louce v Ostravě výstavu Miniuni - svět miniatur, Dopravní podnik města Ostravy s přehlídkou starých tramvají, Ostravské muzeum na Náměstí TGM, Železniční muzeum v lokalitě železniční stanice Ostrava střed, podruhé Hasičské muzeum v Přívoze a večer pak průmyslovou památku Důl Michal v Michálkovicích. Den to byl náročný a myslím, že Janíček byl na výsost spokojený s bohatě prožitým dnem:
Vybrané akce Ostravské muzejní noci a víkend v DL - 7. června 2014
Abychom využili příznivého počasí a současně poskytli našemu vnoučkovi, kloučkovi, broučkovi (jak babička s oblibou říká) také pocit přívalu adrenalinu, zajeli jsme s ním do známého lanového centra Tarzanie v Ráztoce u Trojanovic. V lese zde bylo vybudována na v podstatě malé ploše lanová atrakce s různými stupni obtížnosti od malých dětí po dospělé odvážlivce. Podstata spočívá v tom, že odvážlivec v příslušné výšce nad zemí musí zdolat dráhu vytyčenou lany mezi stromy. Ona příslušná výška se zvyšuje s věkem návštěvníka. Celá dráha je dostatečně jištěna, rovněž návštěvník je jištěn pomocí lan a skobičky, která prochází vodicím lanem a samozřejmě má helmu. Janíček napoprvé začal od červené stezky, což je atrakce sice ne pro nejmenší děti, nicméně pro děti je, aby si vyzkoušel svou odvahu. Vbrzku mu tato obtížnost přestala stačit a jak jinak, zatoužil po náročnější, což jsme mu samozřejmě splnili:
Prvý výlet s Honzíkem do Tarzanie - 6. srpna 2014
Obávám se, že nikdo nemůže říci, že bychom se nesnažili Honzíkovi vytvořit ty nejpříjemnější, mnohdy adrenalinem nabité zážitky v době, kdy byl s námi. Jsme toho názoru, že jednou, až vyroste, vzpomínky na prožité chvíle s babičkou a dědou mu nikdo nevezme. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli úspěšní v další cestě do Tarzanie kvůli počasí, hledali jsme jiný, dostupný adrenalinový zážitek. Napadlo nás, že by pro něj mohla být atraktivní jízda v sedle. Našli jsme Jezdecký klub poblíž, vlastně ve vedlejší obci Rychvald. Po telefonátu jsme se tam rozjeli a vnouček měl možnost vyzkoušet, jak se sedí v sedle koně. I když na samostatnou jízdu samozřejmě neměl věk, natož zkušenosti, myslím, že tento zážitek byl nezapomenutelný:
Výlet s Honzíkem na jízdárnu do Rychvaldu - 12. srpna 2014
Honzíčkovi adrenalin pohybu ve výšce natolik zachutnal, že nás i při nepřízni počasí o pár dní později přiměl k další cestě do lanového centra Tarzanie. Jaké ovšem bylo jeho zklamání, když jsme si přečetli na vstupní tabuli u brány, že kvůlivá deštivému počasí mají zavřeno. Vrátili jsme se domů a vymysleli náhradní program, o kterém jsme si přečetli před chvílí. Nicméně o dva dny později to na druhý pokus vyšlo. Známé lanové centrum bylo připraveno přijmout Honzíkovu návštěvu. Záměrem vnoučka bylo po rozcvičce na červené absolvovat modrou a to ne jednou. Jak to vypadalo, o tom jsou dnešní fotečky. Nedá se říct, že by mu dnešní krize jakkoliv ubrala na chuti a záměru jet sem zase někdy příště:
Výlet č. 2 s Honzíkem do Tarzanie - 14. srpna 2014
V neděli 18. května bylo na Česko - Polské hranici mezi Starým Bohumínem a Chalupkami již od ranních hodin živo. Z Bohumína tam pendlovaly stovky zájemců o různé starožitnosti a domácí zboží. Konal se tam totiž už tradiční Jarmark na hranici, který organizuje místní polská kulturní organizace Morawskie Wrota v rámci projektu KREATOR. Tento projekt zahrnuje spoustu dalších tvůrčích originálních činností ve výrobě i v oblasti kultury a umění:
Jarmark na hranici - 18. května 2014
Urban exploration představuje poznávání měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností. Nejde přitom o muzea či snadno přístupné objekty, ale naopak o objekty, které lidé běžně nemohou vidět. Ve většině případů je urban exploration nebezpečný a ilegální, protože průzkumníci musí překonávat překážky, jako jsou ploty, rozpadající se budovy, bezpečnostní kamery nebo ochranky. Této, mnohdy málo bezpečné problematice se věnuje ve světě i u nás mnoho lidí se zájmem o opuštěně, či vybydlené objekty a sdružují se do veřejných i uzavřených skupin na sociálních sítích:
Poslední akce roku 2014 s Janíčkem bylo vypouštění balonků s přáním Ježíškovi v blízkém Bohumíně. Jedná se o to, že ve stejnou dobu děti v celé republice vypustí k nebi balonky se svým přáním, určené Ježíškovi. V tomto roce by organizátoři iniciativy Český Ježíšek rádi překonali rekord, který vznikl v roce 2008, kdy bylo vypuštěno 100 000 balónků z 270 míst z celé České republiky. Jak jsme se později dozvěděli z webu organizátorů, rekord překonán nebyl, nicméně v pokusech se má pokračovat další léta. My dospělí to navíc chápeme jako podporu české tradici proti násilnému vnucování amerického Santy, který u nás nemá tradici:
Posílání balónků Ježíškovi v Bohumíně - 12. prosince 2014
V létě 2015 jsme dostali možnost pobýt s Janíčkem na Jirkově chatě v Horní Lomné, v těsném sousedství penzonu Bawaria. Chatu jsme využili jako "základnu" pro výjezdy za dalšími strakcemi místními i vzdálenějšími. Především jsme navštívili Zábavní areál v Mostech u Jablunkova se známou bobovou dráhou a dalšími atrakcemi. Chlapeček ovšem nedal jinak, že musíme navštívit i jeho oblíbenou Tarzanii a tak jsme zajeli i tam. Tentokrát si troufl na další obtížnější trasy, dokonce i na seskok z výšky 30 m. Až jsme měli obavy, aby se mu něco zlého nestalo, nicméně jištěn byl dobře:
Pobyt s Honzíkem na Jirkově chatě v Horní Lomné - prázdniny 2015
Poslední den v říjnu jsme navštívili Státní zámek v Raduni při příležitosti hallowenské prohlídky. Kromě četných strašidel nás uvítala vedoucí kastelánka coby čarodějnice na koštěti s doutníkem v puse. Původně měl s námi jet i Honzík, jelikož však zlobil, nebylo mu doma umožněno se této atrakce zúčastnit. Až tyto fotečky uvidí, třeba bude dodatečně litovat svých neplech :-)). Bohužel jsem si zapomněl doma fotoaparát, takže jsem fotil mobilem, tudíž na úkor kvality:
Zámek Raduň, hallowenská prohlídka - 31. října 2015
Nejlepší výlety jsou prý takové, kdy se nic neplánuje, rozhodne se a jede se. Nicméně vše se nepovedlo. Zajeli jsme na Morávku, tentokrát jen sami dva, bez Janíčka, pod "Koňský penzion", jak já jej nazývám a kolem něj šlapali kopcem směrem na Kotař s cílem dojít k Hospůdce Atelier, dát si tam kávičku a vrátit se zpět. Jak fotodokumentace líčí, dojít až tam se nám nepovedlo, neboť..., no prostě nepovedlo. I tak jsme viděli krásnou podzimní přírodu, koníky, dokonce i houby, ač prý nerostou, jsme kolem cesty našli. Neriskovali jsme jejich sběr, neboť patřily mezi ty, které jsou jedlé jenom jedenkráte. Kávičku jsme si dali za nezřízeně vysokou cenu v penzionu. Již nikdy si tam nic nedám!!:
Podzimní výlet do Hospůdky Atelier na Morávku - 8. listopadu 2015
Naši prvou cestu v novém bydlišti jsme zvládli pěšky. Navštívili jsme totiž Kotulovu dřevěnku v Havířově, kde místní včelařský spolek pořádal tradiční medové dny. Seznámili jsme se zajímavostmi okolo života včel a zúčastnili se soutěže, ve které jsme obsadili druhé místo:
Medový den v Kotulově dřevěnce v Havířově - 25. 8. 2016
Naše první "Komentovaná prohlídka", začala na zastávce MHD Hranečník v místech, kde kdysi stál hospodářský dvůr patřící rodu Wilczků, kteří byli vlastníky slezskoostravského panství. V jeho blízkosti byl v polovině 19. století založen Důl Jan Maria, jehož zaměstnanci začali být ubytováváni v kolonii, která vznikala v jeho blízkosti. Z kolonie Hranečník jsme se přesunuli do nedaleké kolonie Salma, která vznikala rovněž od poloviny 19. století a sloužila k ubytovávání horníků jámy č. VII a později dolu Ludvík v Radvanicích. Tyto kolonie byly vlastně dvě - původní, zvaná Salmovec, neboli stará a druhá, nová, tzv. úřednická. Přes kolonii Aloisie jsme pokračovali do kolonie Zvěřina, jež náležela bývalé jámě Josef, která patřila do majetku Zwierzinova těžířstva. V každé z navštívených kolonií jsme se seznámili s jejich základním stavebním vývojem.
Jádrem prohlídky, jež byla vlastně mou první cestou po zdravotních potížích, jež vyústily v infarkt myokardu, bylo přiblížení života a každodenní činnosti hornických rodin v období největšího rozkvětu těchto kolonií. Během prohlídky jsme se dozvěděii i o otázkách školního vzdělávání dětí z kolonií Hranečník, Salma, Zvěřina a Jánská nebo o bohatém spolkovém životě obyvatel těchto kolonií a také o některých více, či méně slavných rodácích. Na okraj chci dodat, že v jedné z kolonií (Salma) jsem narazil na svého kamaráda a současně spolužáka z dětství i středoškolských studií, Ivana Malotu, který zde od dětství žije.
Komentované vycházky po Ostravě a okolí organizuje a pořádá s velkou péčí absolvent FF Ostravské univerzity, pan Tomáš Majliš a lze se o nich dočíst na jeho webu "Provedu.cz". Prohlídka byla ukončena opět na zastávce MHD Hranečník. Také touto drobnou poznámkou chci panu Majlišovi poděkovat za fundované vyprávění.
Přehledně se lze (nejen) o starých koloniích ostravsko karvinského revíru dočíst na webu Klubu přátel hornického muzea:
Komentovaná prohlídka na téma Hornické kolonie Slezské Ostravy - 8. května 2016
Středověkou tvrz v Raduni přestavěli v 16. století na renesanční zámek Tvorkovští z Kravař. Další proměnou, tentokrát pozdně klasicistní, prošel areál během 1. poloviny 19. století za Larisch-Mönnichů a posléze Blücherů z Wahlstattu, kteří zámek využívali převážně jako letní rezidenci. Přelom 19. a 20. století patřil závěrečným historizujícím úpravám. Prohlídková trasa vede knížecím apartmánem, reprezentačně-společenskými salóny, dětskými, personálními a hostinskými pokoji včetně doprovodných hygienických zázemí. Prohlídka zámeckých interiérů, přepychově vánočně vyzdobených květinovými kompozicemi a dekoračními aranžmá nás seznámila s adventním, vánočním a novoročním zvykoslovím a tradicemi, nabídla přehled o vzniku a historických úpravách vánočního stromu a představila proměny vánočního obdarovávání. na rozdíl od loňské haloweenské prohlídky jsem měl ssebou fotoaparát, takže obrázky jsou poněkud kvalitnější:
Vánoce na Státním zámku Raduň - 17. prosince 2016
Druhá komentovaná prohlídka, kterou jsme absolvovali ještě na podzim, se týkala významných obchodních domů v Ostravě. V převážné míře se jednalo o jejich židovské majitele a názvy obchodů jejich jménům také většinou, až na výjimky, odpovídaly (RIX, Bachner, Borger, B+B, Textilia). Z této prohlídky nemám žádné fotografie.
Prvá letošní komentovaná prohlídka nás zavedla za některými ostravskými kostely a do Husova sadu. Začali jsme na Masarykově náměstí jeho popisem, posléze jsme se dozvěděli řadu zajímavostí o nejstarším kostele Svatého Václava, za nímž jsme se podívali na pozůstatky městských hradeb. Kolem zbytků lávky přes Ostravici, která vedla na Starou střelnici, jsme přešli k mostu Miloše Sýkory a vyslechli si historii mostu. Poté jsme se přes Masarykovo náměstí přesunuli na Kuří rynek s krásnými domy, z nichž pět je památkově chráněno a poté před Katedrálu božského spasitele, která byla minulý rok doopravena. Pozoruhodností je současný osud kdysi luxusní kavárny Fenix, jež je dnes obchodním zařízením vietnamské komunity. Nestačím se divit, co všechno dokáží měštští radní svou "politikou" nechat zdevastovat.
Od Divadla Jiřího Myrona jsme se přesunuli do Husova sadu s nádhernou kapličkou císařovny Sisi. Parku vévodí oranžový evangelický Kristův kostel a okolostojícím množstvím nádherných prvorepublikových vil významných ostravských osobností. V blízkosti kostela, někde v místech za dnešní restaurací Baník, stála kdysi tzv. Krausova dělnická kolonie, která byla jednou z prvních počinů sociálního cítění ostravských podnikatelů. Toto prostředí mi je důvěrně známé, neboť v těsné blízkosti Husova sadu jsme bydleli (Chelčického ulice č. 10), jak se o tom zmiňuji v části fotoblogu, věnované Staré Ostravě.
Komentované vycházky po Ostravě a okolí organizuje a pořádá s velkou péčí absolvent FF Ostravské univerzity, pan Tomáš Majliš a lze se o nich dočíst na jeho webu "Provedu.cz". Prohlídka byla ukončena opět na zastávce MHD Hranečník. Také touto drobnou poznámkou chci panu Majlišovi poděkovat za fundované vyprávění.
Přehledně se lze (nejen) o starých koloniích ostravsko karvinského revíru dočíst na webu Klubu přátel hornického muzea.
Mnoho dobových fotografií je k vidění v samostatném fotoalbu věnovaném Moravské Ostravě.
Na komentovanou vycházku s námětem židovského osídlení Ostravy jsem se dlouho těšil, snad proto, že toto téma je mi z neznámého důvodu blízké. Nechci to ze široka rozvádět, neboť mám pocit, že jsem se o tom již na jiném místě zmiňoval. Přesto musím podotknout, že při zkoumání rodokmenu jsem na židovský původ v naší rodině nikde nenarazil. Proto, jakmile byla nabídka uvedena ve známost, ihned jsem nás na ni přihlásil.
Tentokrát jsme se sešli na rozhraní Moravské a Slezské Ostravy, u mostu Miloše Sýkory. I k tomu mám svým způsobem zajímavý vztah. Moje maminka totiž, coby rodačka z Hladnova, chodila s mladým Milošem do Sokola cvičit. To ale jen na okraj. Než pan Majliš vybral vstupné, udělal jsem pár obrázků, taky podivuhoně čistou hladinu Ostravice, po níž pluly sportovní lodičky.
Vycházka měla několik zastavení a na každém se nám dostalo odborného výkladu. Již úvodem jsme se dozvěděli o židovské diaspoře v dějinách města na straně moravské i slezské (polské). Mnoho jsem měl již předem nastudováno, jak z literatury, tak i z různého obrazového materiálu. Hned na další zastávce jsme se dozvěděli o místě, kde stála tzv. Hlavní židovská synagoga, což bylo v Zeyerově ulici. Synagog byla v Ostravě celá řada, v podstatě každý městský obvod měl svoji. Mimo to mělo město školu, kazatelny, modlitebny, hospody i hřbitov.
Další zastavení se týkala významných staveb, vesměs židovských podnikatelů, obchodníků a bankéřů. Celou řadu projektoval a některé i postavil radvanický rodák, architekt a stavitel Felix Neumann. Navštívili jsme tak místa významných obchodních domů té doby: RIX, Bachner, Chamrad, vilu Tereza v místě Černé louky, jež patřila majiteli pivovaru Strassmannovi.
Rovněž jsme byli informování o smutném osudu ostravské židovské komunity a navštívili jsme alespoň dvě místa, kde jsou zabudovány v dlažbě Stolpersteiny, neboli tak zvané kameny zmizelých. Jejich autorem je německý sochař Gunter Demnig, o kterém se lze dočíst na mnoha místech, třeba ve Wikipedii.
Jak se lze dočíst v textu pod odkazy, jsou tyto kameny zmizelých rozmístěny na mnoha místech Ostravy:
Poděbradova
826/27 – Robert Engel, Herta Engelová, Tomas Engel, Ferdinand Goldberger, Helene Goldbergerová
Třída 28. října číslo 6 – Otto Pick
Třída 28. října číslo 41 – Adolf Rix, Freda Rixová
Nádražní třída 26 – Emilie Slatnerová, Žofie Slatnerová
Tyršova 12 – Pavel Slatner, Zikmund Slatner, Berta Slatnerová, Edita Slatnerová
Antonína Macka 4 – Růžena Sommerová, Gertruda Stillerová, Ilse Stillerová
Nádražní třída 3 – Irena Wasserbergerová
Chelčického 3 – Rudolf Rosenstein, Marie Rosensteinová, Franta Rosenstein
Poštovní 345 – Růžena Schönfeldová
Puchmajerova 8 – Karolina Rothová
Komentovaná
prohlídka na téma Židovská Ostrava - 26. března 2017
Na další jarní komentovanou prohlídku jsem se těšil, poněvadž, jak jsem se již zmínil zde, místem, kde spatřil jsem světlo světa, byl Přívoz, leč prvé dva roky svého útlého dětství jsem strávil s rodiči na Hladnově, v hornické rodině mého dědečka Viktora. A Hladnov, jak známo, byl a stále je součástí Slezské Ostravy. Právě Slezská Ostrava byla tématem nové prohlídky. Ta poslední nám nevyšla, protože pršelo, kdežto tentokrát, ač počátkem dubna, bylo téměř letní počasí.
Sešli jsme se u tzv. Hradní lávky, což je most, přes nějž vede cyklostezka z moravské na slezskou stranu. Původně zde nestála, nýbrž o kousek po proudu byla lávka, spojující tytéž břehy s tím, že její určení bylo dáno spojením moravské části s moravskou enklávou na slezském území, zvaném Stará střelnice. Zde se mj. na domovském hřišti hrával fotbal klubu SK Slezská Ostrava, takto předchůdce FC Baník Ostrava a současně zde byla výletní restaurace.
První zastávkou byl Slezskoostravský hrad, kde jsme vyslechli jeho pohnutou historii od doby vzniku přes časy, kdy se na něm podepsala těžba uhlí. Hrad v těchto dobách poklesl o mnoho metrů v důsledku poddolování. Od hradu jsme vystoupali Klášterní uličkou do míst, kde odedávna stával Kostel sv. Jiří. Většina informací o kostele je přímo v popisu fotografie. V těsné blízkosti kostela je dnes parčík, na jehož okraji, na rohu ulice Hradní, stával rohový dům, v němž bydlela vlastní teta mé maminky, paní Olga Hubičková, která zpívala ve sboru ostravské opery. Měl jsem ji velmi rád (uměla vyprávět strašidelné příběhy) a to i přesto, že když mne vyučovala hře na housle, při mé nechuti a špatných hmatech mne bila smyčcem přes prsty. Její manžel, takto strýc Rudolf Hubička, byl hudebníkem, avšak již si nepamatuji, nač všechno hrál. Rovněž jej jsem měl moc rád, hlavně proto, že chodil se mnou při pobytu na chatě na kulečník do hospody k Toflovi na Bystrém.
K oběma se pak váže nezapomenutelná příhoda. Strýc Rudolf se hrozně bál rysa. Velmi rád na chatě chodil do lesa sbírat lesní plody a teta Olga musela s ním, aby se tak moc nebál. Sedla vždy na pařez a zpívala mu arie z oper a strejda se nebál.
Hradní ulicí jsme vystoupali asi do poloviny stoupání, kde jsme si vyposlechli o založení prvního polsko českého špitálu na Polské, později Slezské Ostravě. Dodnes to je mohutná budova naproti kostela sv. Josefa, v níž se dnes nachází Základní škola speciální, dříve tak řečený "popravčok".
Pod kostelem sv. Josefa jsme vyslechli informace o jeho vzniku, načež jsme sešli kousek níže po silnici, abychom se zastavili u Památníku stávky horníků Dolu Trojice. Památník je, bohužel, dost poškozený, jednak důlními vlivy, dílem vandaly.
Na tomto místě cítím povinnost zmínit se o panu Svatopluku Chodurovi, patriotu a znalci Slezské Ostravy, jenž založil a spravuje soukromé muzeum, zvané Keltičkova kovárna, které vřele doporučuji navštívit. Muzeum se nachází kousek od staré radnice v Keltičkově ulici.
Vycházku jsme zakončili vyslechnutím historie těžířstva hraběte Wilczka a jeho rodiny před Höfnerovou vilou, kde sídlilo ředitelství Wilczkových dolů
Jako součást alba fotografií vycházky jsem tentokrát použil i několik starých pohlednic. Můžete je spolu s mnoha dalšími fotografiemi Polské a Slezské Ostravy vidět v samostatném fotoalbu.
Komentovaná prohlídka na téma Slezská Ostrava - 2. dubna 2017
Tentokrát jsme se vydali spolu s manželi Foltákovými na cestu "Spěšným báňským vlakem". Tuto speciální vzpomínkovou jízdu po kolejích vleček ostravsko karvinských dolů uspořádal Slezský železniční spolek za vydatné podpory společnosti AWT Ostrava a obětavé spolupráce členů komunity Zapomenutá Ostrava na Facebooku.
Cestu jsme dlouho očekávali. Prvních jízd jsme se nemohli zúčastnit pro značnou nepřízeň počasí a tato byla již čtvrtou v pořadí. Přesto i tak byla pár dní po vyhlášení termínu beznadějně vyprodána a rezervační server "spadl" pro velký zájem uchazečů o tuto nevšední zábavu.
O nevšedním zájmu svědčí četné zápisy na facebookové stránce pořadatele a organizátora, z nichž vybírám:
"Milada Stařínská: Milí synci a děvuchy.....musím znova poděkovat celému vlajkovému týmu za supér zážitek. Bo to nemělo chybu. Kapitánovi kokpitu Ládíčkovi i za to, že nás v pořádku odvezl tam i zpět. Sice se to na obloze honilo všelijak, ale nám to na náladě neubralo nic. Obsluha skvělá, zážitek k nezaplacení - co dodat. Už dnes se těšíme na pivečko v Nošovicách a díky všem. Jste skvělá partyja a ještě nesmím zapomenout na p. Haničku - maminu pilota....no fajná děvucha.Tak zdař příště".
Zajeli jsme autem na parkoviště u staré radnice ve Slezské Ostravě a pěšky došli k OC Nová Karolina, odkud jsme přes most sešli na nádraží. Vlastní jízda vedla ze stanice Ostrava střed přes Zárubek kolem terminálu Hranečník, dále Salmu s prvou zastávkou ve stanici Důl Michal v Michálkovicích. Cesta pokračovala přes Rychvald do Orlové Poruby, kde pod bývalým Dolem Žofie byla druhá zastávka. Poté jsme se přesouvali přes Důl ČSA v Karviné na Důl Darkov. Odtud jsme byli zavezeni na závod UZK v areálu bývalého Dolu 1. máj a zpět přes jmenované tratě do cílové stanice Ostrava střed.
Celá cesta byla zabezpečena odborným výkladem a občerstvením dle vlastního výběru podle jídelního lístku v každém ze šesti vagonů vlaku. Počasí nám v podstatě přálo, bylo typicky dubnové, nicméně čas, kdy pršelo, jsme strávili ve vlaku. Cestu jsme dokončili stejnou cestou zpět do Havířova přes Dolní Lutyni, kam jsme zavezli synu Jirkovi slíbený sýr.
Fotografie jsou zčásti moje, z části Jurovy, s jehož laskavým svolením je používám:
Báňský spěšný vlak - 23. dubna 2017
Po třech letech jsme opět vyhověli úpěnlivému žadonění Honzíka a zajeli jsme s ním do známého lanového centra Tarzanie v Ráztoce u Trojanovic. V lese zde byla vybudována na v podstatě malé ploše lanová atrakce s různými stupni obtížnosti od malých dětí po dospělé odvážlivce. Podstata spočívá v tom, že odvážlivec v příslušné výšce nad zemí musí zdolat dráhu vytyčenou lany mezi stromy. Ona příslušná výška se zvyšuje s věkem návštěvníka. Celá dráha je dostatečně jištěna, rovněž návštěvník je jištěn pomocí lan a skobičky, která prochází vodicím lanem a samozřejmě má helmu. Janíček pro tentokrát vynechal dětskou červenou stezku, což, jak pravil, je atrakce sice ne pro nejmenší děti, nicméně pro mimina a hned nastoupil na stezku modrou, se kterou měl posledně dost problémy. Tentokrát ji zdolal vcelku přehledně, nikde nezaváhal a jen jednou si vyžádal krátký oddechový čas na doplnění tekutin. Posléze uprosil babičku ještě na velkou houpačku, kterou zvládl rovněž značně suverénně:
Výlet
s Honzíkem do Tarzanie - 13. července 2017
Jednoho krásného květnového dne roku 2019 bylo tak nádherné odpoledne, malebné mraky na obloze, vzduch čistý jako bývají jen na podzim. Přímo se nabízející pro fotografování, takže mne zákonitě napadlo pokusit se o fotografie z věže Nové radnice v Ostravě. Zajeli jsme tam s manželkou a udělali pár obrázků. Však posuďte sami, již jen proto, že vše bylo foceno mobilem Huawei P9 Lite :
Ostrava ptačím okem viděná - 11. května 2019
Ve dnech 19. - 24. března 2019 došlo k návštěvě Legiovlaku v našem městě. Legiovlak je projekt Československé obce legionářské, který si předsevzal vytvořit věrnou repliku legionářského vlaku z období let 1918–1920, kdy na Transsibiřské magistrále v Rusku probíhaly válečné operace čs. legií. Nádraží v Havířově je druhou zastávkou vlaku při jeho letošním putování po okresních a dalších městech České republiky.
Legiovlak se skládá ze 14 zrekonstruovaných vagonů, které představují vojenský ešalon. Těmito vlaky se desetitisíce čs. legionářů přepravily v letech 1918–1920 napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále a průjezd si často musely vynutit bojem s bolševiky. Legiovlak se skládá z vozů polní pošty, těplušky, zdravotního, filmového, velitelského, štábního, obrněného, prodejního, krejčovského, kovářského (zrekonstruován na Slovensku), ubytovacího a dvou plošinových vozů.
Ve všech vozech je věrná rekonstrukce vybavení, legionáři v dobových
stejnokrojích, ale také originální exponáty a několik stovek fotografií na
panelech mapujících historii čs. legií.
Cílem Legiovlaku je zaujmout především nejmladší generaci:
Legiovlak
v Havířově - 19. - 24. března 2019
Svět se mění a lidé s ním. Má milá žena se povětšinou vyhýbala pěší turistice, zvláště po horách, řkouc, že z přírody nemá prožitek, neb musí koukat pod nohy, by nezakopla. Letos v létě došlo k prudké změně. Překvapila mne požadavkem začít dělat turistiku. V pokročilém věku. Nic proti tomu, jen škoda, že to nepřišlo dříve.
Nicméně. V neděli jsme se rozhodli vyjet na výlet
do Mostů a pokusit se ujít kousek cesty na kteroukoliv světovou stranu. Vyjeli
jsme z Havířova autobusem do Třince, kde nám ujel vlak díky "pracem" na silnici,
takže jsme si hodinu počkali na další. Pak jsme již v pořádku dojeli do stanice
Mosty u Jablunkova.
Vydali jsme se cestou směrem na Skalku známou a osvědčenou trasou přes
Horský
hotel Zuzana. Cesta slušné úrovně nás vedla mezi množstvím chat a víkendových
nemovitostí poměrně prudkým stoupáním (leč po velmi slušné silničce), takže jsme
museli občas odpočívat a chytat dech. Nicméně jsme docela v pohodě dorazili až k
Zuzaně, kde jsme se krátce zastavili.
Zuzanu a její okolí si pamatujeme z dřívějších časů, kdy ještě byla v plném
provozu a lesy kolem ní skýtaly spoustu hub a lesních plodů. Chatu jsme nalezli
opuštěnou, okolí zaznamenává, jak si příroda bere zpět, co jí člověk kdysi
uzmul. Lesy povětšinou vykácené, značně prořídlé. Kůrovec i zde zapracoval. Nad
cestou na Chatu Tetřev
(dnes Kamenná chata), kdysi v provozu cvičná louka, se zařízením pro lyžování,
dnes zcela zdevastována polomy a lesní činností.
Tak jsme se aspoň vydali po cestě směrem dolů, až jsme o kousek dále nalezli
dostatečně slušně vypadající les, kde jsme nalezli něco málo hub, i když většina
byla námi nesbíraných, potažmo shnilých, či suchých. Nedostatek vláhy je i zde
citelný. Tak jsme se dostali ke staré zkratce lesem, která nás přivedla po
chvíli na stejnou cestu za nádražím. Po ní jsme sešli do centra obce, pojedli v
místním
Motorestu u Taufrů a posléze z nádraží vlakem odjeli domů
Výlet
do Mostů u Jablunkova - 12. srpna 2019
Druhý prázdninový výlet jsme se rozhodli uskutečnit
hned v sobotu 17. srpna. Prý dokud je pěkné počasí. Busem jsme zajeli do
Tyry s
přestupem v
Třinci a po dojezdu na konečnou zastávku Tyra - pila jsme vyrazili po
silnici s mírným stoupáním až k počátku modré turistické značky.
Cesta byla poněkud nevzhledná, neb je stále poznamenána těžbou dřeva po nájezdu
kůrovce, takže kromě přírodních nástrah v podobě kamení a kořenů nás čekaly
ještě zbytky po těžbě, potažmo ležící, či spadlé stromy. Modrá značka vede
nejkratším směrem na
Biernač,, což je rozcestí se značkou žlutou a modrou. Pro náš zdravotní stav
byla dost náročná, takže po příchodu na toto, jinak krásné místo, jsme toho měli
tak akorát dost a další pokračování na
Horskou chatu Ostrý jsme
již vzdali, ač to již nebylo daleko a podstatně lepším terénem.
Po krátké svačince jsme se vydali na zpáteční pouť po žluté značce, která vedla
po úbočí hory, takže klesání bylo podstatně menší. Nevýhodou bylo, že jsme
museli jít po lesní cestě, sloužící mj. pro zásobování chaty, navíc byla rovněž
delší.
Vyšli jsme po můstku přes
říčku Tyrku
kousek od konečné zastávky busu, odkud jsme vyšli. Po znechucení místní
Hospůdkou u Kotaly jsme zjistili, že nám za okamžik odjíždí bus, tudíž jsme
se oproti původnímu záměru vydali na zpáteční cestu o dvě hodiny dříve.
Výlet do Tyry a na chatu Ostrý - 17. srpna 2019
Tentokrát jsme místo cesty do hor zvolili vzhledem
k počasí méně náročnou cestu - ke
kostelu Sv. Markéty v Bludovicích. I tak z nás
sobotní horké odpolední sluníčko dostalo na povrch dostatek potu.
Šli jsme směrem k rozcestí pod restaurací U Balona, pak do kopce kolem
polské
školy, kde nám na cestu vyhrávala hudba svatebčanů z
Domu PZKO. Minuli
jsme i Kostel církve evangelické a budovu
ZŠ na Frýdecké, abychom posléze došli
po nově zbudovaném chodníku na roh bývalého zámeckého parku, kde stojí Kaplička
Sv. Ambrože, patrona včelařů. Odtud jsme již sešli asi 100 m ke kostelu Sv.
Markéty. Kostel byl založen ve 20. letech 14. století (více v albu).
Kostel byl, bohužel neotevřen, takže jsme si jej nemohli prohlédnout zevnitř.
Proto pár fotek jsem použil vyhledáním s pomocí Googlu.
Podél Meandrů Lučiny jsme došli na již uvedené rozcestí a podél
Modlitebny
Apoštolské církve (býv. Pawlas), Dřevjanky, Balona a sběrny jsme došli ulicí
Lipovou do centra a domů:
Cesta
ke kostelu Svaté Markéty v Bludovicích - 24. srpna 2019
Ještě, než se změní krásné počasí babího léta na
chmurný a melancholický podzim se svými mlhami na straně jedné a zářivými
barvami na straně druhé, rozhodli jsme se navštívit v neděli
Hrčavu a
místní pozoruhodnost -
trojmezí tří států, ČR, SR a Polska. Cestou jsme se ale rozhodli svůj úmysl
modifikovat a zajet do Mostů u Jablunkova a odtud po příjemné cestě lesem do
Bocanovic se spustit,
neb putování ono převážně klesající tendenci mělo.
Hned na nádraží v
Havířově jsme byli ujištěni o nemožnosti koupit v pokladně zpáteční jízdenku
na kartu ODIS, posléze
stavem nádraží
Českých drah
a konečně i stavem vlaku, kterým jsme museli jet. Místy děs!!
V Mostech jsme nejprve navštívili na doporučení přítelkyně místní
Cukrárnu Tadek, která nás velmi překvapila svou úrovní. Však posuďte sami
podle obrázků.
Poté jsme vystoupali k prvnímu rozcestí s příjemným místem odpočinku. Cestou
jsme hledali houby. Následně jsme po cyklostezce putovali mírně se svažující
silničkou příjemným lesem za vydatného houbaření na cestu do cíle.
V místním Penzionu
restaurace Maryna jsme se posilnili výborným a vydatným bramborovým plackem
"Chlapský bramborák". Po pár minutách přijel vlak a my se vydali na zpáteční
cestu. Kéž by bylo letos ještě více tak hezkých dnů i výletů !
Putování
z Mostů u Jablunkova do Bocanovic - 22. září 2019
Unikátní možnost prohlédnout si pozdně
gotický obraz Korunování Panny Marie nabídlo
Ostravsko-opavské biskupství
veřejnosti v rámci letošního ročníku akce
Otevřené chrámy.
Vystaven byl v
Kostele sv. Václava v Ostravě.
Vzácnou deskovou malbu objevila před čtyřmi lety restaurátorka Romana Balcarová
při obnově obrazu Panny Marie ustavičné pomoci z
kostela
sv. Vavřince v Těrlicku-Kostelci.
Gotická malba pod novějšími přemalbami byla objevena sondami a potvrzena
rentgenovým průzkumem.
„Pod barokními textiliemi, papírovými a kovovými doplňky a pod vrstvou zlacení
byla dochována souvislá vrstva vysoce kvalitní pozdně gotické malby, která
tvořila podložku pro barokní, v 19. století přemalovaný, obraz Panny Marie,“
řekl projektový manažer biskupství Miroslav Přikryl s tím, že během restaurování
vznikla barokní kopie obrazu Korunování Panny Marie, který patrně pochází z
Vratislavi z okruhu malíře a sochaře Jacoba Beinhardta. Novější obraz se vrátil
do původního rámu a visí opět v kostele sv. Vavřince v Těrlicku.
Obraz je uložen do moderního dřevěného prezentačního rámu a vystaven může být
pouze za zvýšených bezpečnostních opatření. „Obraz bude po celou dobu výstavy
střežen ve spolupráci s Městskou
policií Ostrava zabezpečovacím systémem"
Do
Kostela Svatého Václava v Ostravě na výstavu Těrlické madony
Po dvou letech a covidovém ročním šílenství jsme se
vypravili na odložené putování na
Trojmezí tří států, kam jsme se chystali již dlouho. Po příjezdu na
Hrčavu jsme nejprve pojedli v místní hospůdce
U Sikory (výborná česnečka a smažené tvarůžky) a pak se vydali na cestu.
Trasa nás vedla kolem dalšího pohostinství zvaného
Deny bar a následně začala docela prudce klesat. Po určité době jsme měli
pocit, že vracet se nazpět v krátce po poledni ve vysilujícím horku není pro dva
kardiaky to pravé ořechové. Rozhodli jsme se tudíž ze zdravotních důvodů cestu
nedokončit a prozatím ji odložit na eventuálně vhodnější dobu, kdy nebude takové
horko.
Místo toho jsme se vrátili do centra, navštívili místní "Lurdskou
jeskyni" , kde jsme pohovořili s místní paní učitelkou zdejší malotřídky o
tom, jak jde postcovidový život.
Před odjezdem jsme ještě prošli vesničkou a narazili na velice zvláštní stavbu,
celkem na samém okraji intravilánu, která nás zaujala svou rozlohou i provedením
(viz foto). Po krátké prohlídce opuštěné stavby jsme se vrátili k autobusu a
posléze se vydali na zpáteční cestu:
Po dvou letech na Hrčavu, tentokrát bez Trojmezí