Čas oponou trhl a opět změněn svět... Ve shodě s klasikem i můj, potažmo náš. Z pubertální mládeže se stala pubertální mládež vyššího stupně, kde zdání dospělosti vytvořila více, či méně úspěšně realizovaná maturitní zkouška. Většinou jsme již měli vykonané přijímací zkoušky na vysoké školy, takže jsme mohli bez větších problémů nastoupit k započetí studia. Já byl přijat ke studiu oboru hlubinné dobývání ložisek na ostravské Vysoké škole báňské, fakulta hornicko geologická, jež sídlila na Hladnově. Jak bylo v oné době politicky zavedeno, před vlastním studiem nastupovali všichni budoucí  studenti této  VŠ na praxi do výrobních podniků OKR, aby tak říkajíc se důvěrně sblížili s dělnickými profesemi, jež mají v budoucnu řídit. Praktikovalo se to formou tzv. nultých  ročníků, což spočívalo v tom, že pět  dnů v týdnu jsme pracovali na pracovištích podle typu fakulty a šestý den (sobota) jsme měli výuku ve škole, kde se "opakovalo" středoškolské učivo se zaměřením na matematiku, fyziku, chemii a deskriptivní geometrii.  Dokonce k tomuto účelu byla péčí VŠ vydána speciální skripta.

I nastoupil jsem coby horník v podobě pomocného podržtašky spolu s dalšími kamarády na tehdejší Důl Čs. pionýr (dříve jáma Evžen) v Petřvaldě. Jako dnes si živě vzpomínám, jak si nás, mladé adepty technické inteligence, nechal nastoupit do zasedací místnosti tehdejší dělnický ředitel podniku Karel Kyjonka, nechvalně známý pozdějším výrokem (z doby po "internacionální pomoci bratrských armád v roce 1968) "To joch tu pozval soudruha Švestky". My, jak jsme jej poslouchali, jsme získali pocit, že  jsme se ocitli v jiném světě. Zvláště, když na závěr se nechal slyšet, že máme denně "fárat pod rudým praporem".

Nemohu se ještě nezmínit o několika drobnostech. Rozsáhlé kutací práce předcházely hloubení Dolu Evžen (původně Jakub) v Petřvaldě. Od 30. let 19. století bylo vyhloubeno 22 kutacích jam, z nichž nejvýznamnější byla jáma Bedřich z roku 1835. Pro svoz uhlí se v dole od roku 1868 používali dva koně. Byl to první důl v revíru, který použil koně pro důlní dopravu. Vytěžené uhlí bylo dopravováno povrchovou lanovkou dlouhou 80 metrů do úpravny dolu. Důl měl také vlastní elektrárnu.

Rozdělili nás do několika skupin podle pracovišť tak, abychom poznali všechna "zákoutí a taje" hornických prací, takže jsme se ocitli převážně na pracovištích rubání a příprav. Já se spolu s několika kamarády ocitl v úseku rubání (konkrétně č. 101), jemuž velel technik, soudruh Královanský (na obr. s úsekovým mechanikem soudruhem Kempným). Vyznačoval se tím, že nás vždy po nahlášení se do práce u okénka vítal zásadně pozdravem "Čest práci!", čímž nám šel na nervy, takže jsme mu vytrvale odpovídali "Zdař bůh!". Bohužel neskončil dobře. V době, kdy jsme již na dole nepracovali, tragicky zahynul v rubání.

Důvěrně jsme se seznamovali s důlním prostředím a byli zapracovanými praktiky, havíři, zasvěcováni do tajů hornických řemesel, neb horník musí umět vše a také to, jak vydrbat s důlním technikem, štajgrem, aby neobjevil, že jeden každý nepracuje tak, jak by měl, nýbrž pospává někde blízko závalu. Po stránce politické o náš morální profil denně pečoval závodní tisk, který nás pravidelně informoval o všem, co se na šachtě, potažmo v revíru, šustlo. Zvláštní důraz byl kladen na zvýšená úsilí v těžbě i přípravách, v plnění socialistických závazků a na plnění rekordů. Rovněž jsme se denně dozvídali, kdo má a kolik neomluvených směn a jaké politické akce se konají minimálně v celookresním měřítku. Naštěstí povinně dobrovolné soboty se nás netýkaly, neboť tyto dny jsme měli vyhrazeny pro školu, kde nás páni učitelé doučovali vědomosti, které jsme nestihli získat ve střední škole, abychom byli vůbec schopni zahájit řádné studium.

Zmíněné úsilí v boji o rekord  a socialistické soutěži v těžbě se nevyhlo ani nám v rubání 101, které těžilo uhlí ve sloji Gabriela o mocnosti cca 63 cm a bylo význačné v tím, že se zde zkoušel nový kombajn Ing. Lubomíra Jaška jménem Miglanc, jehož dvě bubnové frézy braly pokos v obou směrech rubané fronty. Gabriela byla v mírném úklonu a vzhledem k její mocnosti se muselo pracovat v sedě.

pos

Výhodou systému nultého ročníku, alespoň z našeho pubertálního pohledu, bylo, že v době, kdy jsme sice oficiálně byli uznáni dospělými, leč fyzicky, natož mentálně k ní měli daleko, dostávali jsme na své i tehdejší poměry dost peněz a jak známo, peníze kazí člověka. Využívali jsme toho, koupili jsme si motorky, jezdili po různých akcích a zábavách a také jsme se občas něco učili (když se nám chtělo). Samozřejmě mnohým se takový způsob života v době o něco pozdější vymstil, i když musím říci, že se nám velice líbil. Přes veškeré útrapy spojené s hornickým životem (a to jsem se ještě nezmínil, že jsem na dole utrpěl vážný úraz a nesměl jsem fárat, takže jsem posléze pracoval na měřičském oddělení a kreslil  důlní mapy) jsme byli všichni přijati do prvého ročníku řádného denního studia. O všech takových našich akcích budou vypovídat fotografie, k nimž se dostanete kliknutím na příslušný odkaz.

Tak alespoň tolik pro uvedení do problematiky, aby bylo jasno, jakých významných změn v našich životech bylo dosaženo.

 Má léta vysokoškolská, aneb jak jsme nastoupili na Důl Čs. Pionýr v Petřvaldě roku 1960

První naší velkou mimopracovní akcí byla zimní rekreace ve Vrátné dolině. Neprozřetelně jsme ji naplánovali na období, kdy se tam konalo mistrovství republiky ve sjezdových disciplinách. Neprozřetelně proto, že my neměli nic zajištěno. Koupili jsme si jízdenky na bus s tím, že jeden týden pojedeme tam a následující týden tímtéž spojem zpět. Ubytování a stravování jsme neřešili. Přijeli jsme na rozcestí pod Sokolím a rozhodli se, že se necháme vyvézt vlekem na Gruň a odtamtud se po vlastní ose přesuneme na Chleb. Tam se uvidí. Jenže chata pod Chlebom byla beznadějně obsazena závodníky, takže jsme ubytování nezískali. Ani to nás nerozhodilo, natož abychom začali řešit, jak a kde strávíme noc. Odpoledne jsme věnovali lyžování a kolem třetí hodiny jsme vyrazili na hřebenovku směr Stoh s tím, že se pokusíme získat přístřeší na chatě Medziholie pod Stohem. Cestou nás zastihla tma, mrzlo, až praštělo a my po zledovatělém srázu těsně nad skalami šplhali na Stoh. Po výšlapu jsme za svitu měsíce sjížděli kolem půlnoci prašanem na Medziholie, kde ovšem nic pro nás nebylo. Rozhodli jsme se sjet lesní cestou do Štefanové, kde byla další chata. Cesta lesem byla krkolomná a jediné naše štěstí byl onen měsíc v úplňku, který aspoň trochu osvětloval cestu lesem. I tak jsme jeli od svahu ke  svahu. Skončili jsme kolem druhé hodiny ranní u chaty Štefanová ve stejnojmenné dědince zazvoněním na chataře. Slitoval se nad námi a ubytoval nás na týden i se stravou. Bůh držel ochrannou ruku nad námi, ale co si musel chatař říkat, jsme se nedozvěděli. Ještě musím dodat, že celý týden nás obsluhovala sice mladá, leč málozubá servírka a to, co měla v ústech, se navíc třpytilo zlatem. Z uvedeného plyne, jak jsme byli nezodpovědní a je s podivem, že na nás nikdo neposlal Horskou službu.

 Má léta vysokoškolská, aneb jak jsme strávili týden ve Vrátné dolině v době mistrovství republiky ve sjezdových disciplinách v zimě roku 1960

Jestliže jsme v zimě jezdili lyžovat, jakmile sníh sešel, jezdili jsme po zemích českých na motorkách, které jsme si za těžce vydělané peníze koupili. Cíle našich cest byly různé. Hlavně jsme navštěvovali zábavy, hospody, kde se dal hrát kulečník a taktéž jsme jezdili na Letnice mládeže. Letnice se slaví padesátý den po Velikonocích, jsou vyvrcholením, naplněním Velikonoc. Obojí mají prapůvod v oslavách přírody: Velikonoce byly původně svátky jara, letnice oslavou začátku sklizně. Pro židy i pro křesťany však oba tyto svátky znamenají mnohem víc. Židé si o Velikonocích připomínají historickou událost zázračného vyvedení Bohem vyvoleného národa z egyptského otroctví. O letnicích si pak připomínají darování desatera Mojžíšovi na hoře Sinaj. Pro křesťany jsou Velikonoce svátkem zmrtvýchvstání Ježíše, a letnice jsou svátkem seslání ducha svatého, svátkem skutečné plnosti života. Musím říci, že nám to bylo veskrze jedno. Hlavně, že byly a nevadilo nám ani, že soudobý režim je spojoval s oslavami vedoucí úlohy KSČ. Hlavně, že tam byly holky a bylo co pít.

 Má léta vysokoškolská, aneb jak jsme jeli na Letnice mládeže v létě roku 1961

Po absolvování nultého ročníku i útrap každotýdenního školení na učebně VŠB jsme byli an blok všichni přijati do prvního ročníku se vším všudy. Po imatrikulaci jsme dostali indexy a započal nám studentský život, spojený s návštěvou přednášek, cvičení, zápočty a zkouškami. Úmyslně zde uvádím obrázek tehdejšího rektora VŠB prof. RNDr. Oldřicha Hajkra, DrDc., jenž nás vyučoval mj. deskriptivní geometrii a mně osobně ji přiblížil natolik, že jsem byl schopen pochopit veškeré učivo (což se učitelkám na střední škole nepovedlo) a absolvovat obě zkoušky z tohoto předmětu s velkým úspěchem. Za to mu tímto dodatečně vzdávám díky. Později mi byly zkoušky z Dg na PF uznány a já dokonce poskytoval cenné rady svým spolužačkám.

Skutečnost, že jsme byli přijati k řádnému studiu neznamenala, že jsme zanechali mimoškolních aktivit. Naopak. Naší první akcí byl výlet se skupinou turistů - horolezců do skalního města nad Súlovem. Viděli jsme překrásné skalní scenerie i okolí zříceniny hradu Súlov.

 Výlet s turistickým oddílem do Súlovských skal na podzim roku 1962

Následujícím albem je téměř minialbum fotografií z o to větší akce, které jsem se alespoň částečně zúčastnil. Vždy, když se tímto způsobem vracím v myšlenkách o pár desítek let do minulosti, připomínám si dávno zapomenuté příběhy, jejichž podrobnosti i po tolika letech běží mi před očima jako film. Odborným asistentem z katedry geologie jsme dostali návrh zúčastnit se dálkové jízdy vysokoškoláků na Duklu, což byla každoroční událost k uctění památky vstupu osvobozujících vojsk na naše území. Jízdy na běžkách se účastnili vysokoškolští studenti z mnoha měst naší republiky. Do Malé Fatry jsme dojeli vlakem, pak dále již po svých. MI se, bohužel, podařilo v prvních dnech onemocnět hnisavou angínou, takže na pohotovosti v Dolném Kubíně jsem  dostal penicilin a příkaz k odjezdu domů. Z Kralovan jsem se vrátil domů, takže fotografií je velmi málo.

 Dálková jízda vysokoškoláků na Duklu - zima roku 1962

Zimní radovánky byly vůbec u nás ve velké oblibě. Téže zimy jsem se spolu s kamarády přihlásil na "povinný" lyžařský kurz, který se uskutečnil v mé oblíbené Malé Fatře na Chatě pod Suchým. Tam jsem zatím nikdy nebyl, takže o to více jsem se těšil. Dojeli jsme vlakem do stanice Strečno a odtamtud s batohy na zádech a lyžemi na ramenou si vyšlápli dlouhý, táhlý kopec až na Suchý vrch, pod jehož vrcholkem se choulila chata. Elektřina na generátor, ten chatař vypnul v devět večer, holky žádné. Bojové podmínky! Vzpomínám si, že jsme se domluvili, že při rozřazovací testovací jízdě na začátku kurzu pojedeme každý tak, abychom "personálně" obsadili všechna čtyři družstva, abychom v případných závodech mohli obdržet maximálně možný počet výher. Jak jsme mínili, tak se i událo. Nazpět jsme jeli celý ten kopec na lyžích, sjezd úžasná, asi hodinový. To byl mazec!

 Lyžařský kurz na Chatě pod Suchým v Malé Fatře - zima roku 1962

Nám však organizované akce v zimě nestačily, proto jsme jezdili na lyže i soukromě. Jedním z oblíbených míst byla místa v okolí Pradědu v Jeseníkách. Byli jsme tam několikrát, ne vždy s fotoaparátem, takže vzpomínky na tyto výlety nejsou příliš zdokumentovány. Alespoň jednou:

 Jeden z našich zimních výletů do Jeseníků - zima roku 1962

Až příliš jsem se věnoval radovánkám, jež přinášel život vysokoškolský, o to méně pak přípravě na své budoucí povolání. Nemohlo to zůstat bez následků. Nepomohly záchranné akce (ubytování na koleji, posléze u dědy v Ostravě), ani hrozby doma. Vše marno. Potřeboval jsem kopanec, však ví každý kam!! Přišel. Jak jinak. Nepodařilo se mi udělat poslední termín zkoušky z fyziky ve čtvrtém semestru. Toto učivo na mne bylo příliš obtížné, neměl jsem základy. A to mne ještě čekala pružnost u doc. Kuby, která byla ještě horší. Nepomohl ani pohovor mého otce u vedoucího katedry fyziky, dr. Baiera. Vzdal jsem  to a ukončil studium, docela lehkovážně, aniž bych  domyslel důsledky. Byl jsem na tom psychicky špatně, i když díky své povaze jsem nedával na sobě nic znát.

Takto neslavně bylo ukončeno mé studium na VŠB a já jsem se nestal následně báňským inženýrem, jak si nesmírně přál můj tatínek. Přesto ve mně vzpomínky na šachtu zůstaly a dodnes zjihle vyprávím svému vnukovi, jaká byla práce na dole. S jistou nostalgií se dívám na fotografie dolů v minulosti i v době dnešní, kdy prakticky hornictví končí.

Po pár dnech mi přišlo pozvání na vojenskou  správu. Tam mi řekli, že dostali vyrozumění o ukončení mého studia a tudíž že mi pošlou povolávací rozkaz. A to byl onen pověstný kopanec. Na dvouroční ZVS jsem hrozně nechtěl. Začal jsem kmitat. Nejprve na SPŠH v Ostravě, kde jsem zjišťoval možnosti přestupu do pomaturitního studia (ještě stále pod vlivem rodičovského příklonu k hornictví), ale to bylo nereálné.

Pak mne osvítil duch svatý a zkusil Pedagogickou fakultu v Ostravě. Vyšlo to, přijali mne, sice do prvého ročníku (stejně již končil) studia matematiky a výtvarné výchovy. Uznali mi všechny zkoušky z matematiky a deskriptivy a předepsali dodělat pár zkoušek z výtvarného oboru. Ve studijní skupině bylo devět dívek a já. To se mi líbilo. Nejdůležitější ale bylo, že jsem naznal, že je potřeba začít změnit z gruntu svůj přístup ke studiu. Začalo se mi dařit, měl jsem dobrý základ v matematice z VŠB a mohl jsem dokonce i občas poskytovat rady kamarádkám ze skupiny. Tolik z historie mého přestupu. Na Sportovně turistický kurz jsme jeli opět do mých milovaných  Jeseníků, tentokrát již s novými kamarády.

 Putovní turistický kurz v oblasti Jeseníků - červen 1963

 

Aby si někdo nemyslel, že jsme se věnovali jen životu hospodskému, kulečníku, chlastu a holkám. Jednou z pohybových aktivit, kromě lyžování a bruslení jsem v  sobě objevil také sklon ke společenskému tanci. Snad jsem tyto vlohy zdědil po mamince, která v rámci své pracovní aktivity stále nacvičovala tanečky pro divadelní hry, v nichž jsme účinkovali coby dítka, snad po jejím otci, mém dědečkovi z Ostravy, který, ač důlní zámečník, za mladých let byl tanzmeisterem. S tanečky jsem se seznámil tedy již na základní škole, později ve svých tanečních, ještě později při vymetání tanečních zábav v rámci našich studentských krasojízd do světa. Hlavně však v době, kdy mi již bylo dvacet a více let, kdy jsem se v roce 1963 chodil dívat na taneční své sestřičky, s níž jsem nafotil pár obrázků tanečních figur a kreací. Tyto jsme pak využívali na odpoledních diskotékách (tehdy se jim říkalo čaj o páté, nebo krátce - šlo se na čaj - a znamenalo to, že se jde tančit) a také v oficiálních tanečních hodinách. Tyto odpolední akce byly provozovány v různých klubech a kulturních zařízeních na různých místech, zřejmě aby se mládež věnovala bohulibé činnosti. Obrázky v albu zobrazují přípravu tanečních figur, což se dálo doma v obývacím pokoji a naší mamince se to tuze líbilo. Taky všechny šaty pro sestru šila sama, neb byla původně vyučenou dámskou krejčovou.

 Kterak jsem se věnoval společenskému tanci

 

           

Někdy ve druhém ročníku mého následného studia na Pedagogické fakultě jsem se při příležitosti zkoušky v divadelním kroužku seznámil s o dva roky mladším klukem, který se v dalších letech stal mým kamarádem. Jmenoval se Jiří Juřina, dělal češtinu s tělocvikem a koketoval s divadlem, k čemuž i já měl z předchozích let kladný vztah. Nebylo divu, že jsme si porozuměli, neboť mimo předvádění se na prknech, jež znamenají svět, jsme měli řadu dalších totožných zájmů, jak to již u mladých kluků bývá. Též se nám líbily hezké holky. Jak jsme tak probírali naši budoucí prázdninovou činnost, zeptal se mne, zda bych s ním nechtěl jet dělat vedoucího na pionýrský tábor do Zálužné, což byla malá osada u Starých Těchanovic, poblíž Vítkova. Jelikož jsem minimálně na nějaký čas, mimo pobyt na chatě, neměl nic lepšího, zdál se mi nápad jako hodný mé pozornosti a neprodleně jsme jej začali realizovat. Tedy přípravu na něj, samozřejmě. Tábor byl ve vlastnictví tehdejší Krajské správy Ministerstva vnitra, jinými slovy tábor pro děti policajtů, což, jak jsem později poznal, znamenalo všestranné zabezpečení vším, nač si člověk vzpomene. Mimo kompletní zázemí měl svého služebního řidiče s autem, kuchařky, uklízečky a další personál, jen vedoucí byli zajišťováni z řad aktivních učitelů a studentů pedagogických věd.

Neprodleně jsme navštívili hospodářskou správu KS MV v Ostravě, což bylo hned vedle "našeho" Baníku, kde jsme často místo velenudných přednášek o vědeckém komunismu a obdobných pavěd trávili čas bohu i nám libou činností. Tamní strejcové, kteří mi připadali jako odkladiště vysloužilých zasloužilých, jak se tehdy říkalo, příslušníků nás ujistili, že ještě mají volná místa, vyplnili s námi jakási lejstra a vůbec k nám byli hodní a laskaví. Tehdy zřejmě policajti ještě "pomáhali a chránili", zvláště, měli-li jsme zájem postarat se během prázdnin o jejich děti, potažmo vnuky. Pro začátek jsme se upsali na jeden turnus, čehož jsme později litovali, neb jsme měli chtít nejméně dva turnusy. Každý turnus tehdy trval tři týdny. Byly t o fantastické časy, které jsme trávili v přírodě s dětmi, starali se o ně a to vše pro nás bylo něco, jako svým způsobem dovolená, za kterou jsme dostali zaplaceno. Nebyla to sice bůhví jak závratná suma, ale jisté přilepšení k celkovému rodinnému zabezpečení to bylo. Hned následující rok jsme si tamtéž zajistili dva turnusy a poslední dokonce všechny tři. Fungovali jsme jako oddíloví vedoucí, na posledním táboře jsem byl dokonce coby skupinový vedoucí, což znamenalo, že jsem neměl oddíl, nýbrž jsem se zabýval organizací života a programu a to mi velmi vyhovovalo. Svým způsobem to byla jakási příprava na povolání, na které jsme se při studiu připravovali. Alespoň já tedy, neboť Jiří v posledním  ročníku změnil školu - přestoupil na JAMU do Brna, po absolutoriu byl nějaký čas v angažmá v Těšínském divadle, odkud následně zakotvil v Divadle pracujících v Gottwaldově, dnešním Zlíně, kde dostal i byt a po nějakém čase se stal ředitelem divadla.

Na pionýrském táboře, který měl název Radost, jsme zažili takovou spoustu legrace, že by to opět mohlo být námětem minimálně na komediální TV seriál. Také jsme ale poznali řadu zajímavostí. V blízkosti je zřícenina hradu Vikštejn, v osadě jsou staré břidlicové lomy a břidlicový Důl Zálužná, který je již dnes vytěžen. V osadě je i Naučná stezka Dědictví břidlice.

V roce 1965 jsme přesvědčili každý svou dívku, aby s námi jela dělat rovněž vedoucí, takže jsme se navzájem poznali a později často navštěvovali ve Zlíně a na chalupě u Sušice.  Jiří byl často obsazován v různých rolích, naposled před jeho smrtí jsme jej viděli v TV seriálu Zdivočelá země. Jeho manželka Věra, roz. Škrabálková, dodnes žije na chalupě poblíž Sušice u Uherského Hradiště, odkud pochází. Jako kamarádům jsem jim byl také jako svědek na svatbě v Ostravě, navlečen již ve vojenské uniformě. Je to jedna z mála fotografií, kde jsem ve vojenském mundúru, neb to bylo životní období, od nějž jsem tehdy toužil se zcela odstřihnout. Dnes, kdy je vojenská služba zrušena a republika má tak říkajíc "profesionální armádu", mám na to zcela odlišný názor. Obrázek z této svatby jsem zařadil do alba v následující kapitole o námluvách.

Když jsem se rozhodl zařadit vzpomínky na tuto dobu do fotoblogu, zjistil jsem, že tábor stále existuje, i když již není ve vlastnictví ozbojených složek, nýbrž je majetkem občanského sdružení RS-Radost

 Pionýrský tábor v Zálužné u Vítkova - 1963

 Pionýrský tábor v Zálužné u Vítkova - 1964

 Pionýrský tábor v Zálužné u Vítkova - 1965

Předcházejícím zdobným motivem se snažím nenápadně přejít k další kapitole mého života, k namlouvání si své budoucí milované ženy Danušky. Je to zvláštní historie a zasloužila by si i více místa a času. V době, kdy jsem se mj. věnoval společenskému tanci, navštívil jsem rovněž mj. taneční hodiny jedné dívčí třídy havířovského gymnázia, v níž se nacházelo povícero hezkých a příjemných děvčat, abych si případně vybral tanečnici pro své taneční aktivity. Jedna dívka mne zaujala natolik, že jsem ji raději, než ostatní, vyzýval k tanci. Zřejmě mne přitahovala svým typem, oblékání, účesem. chováním, zkrátka začala přeskakovat pomyslná jiskra, alespoň z mé strany. Nemilé bylo, že se v její blízkosti vyskytoval jakýsi hoch, stejně starý, z vedlejší třídy, což jsem však nepovažoval za překážku hodnou pozoru. Snažil jsem se vyskytovat co nejvíce v její blízkosti a zároveň eliminovat přítomnost onoho hocha. Nevím, jak a zda se mi to dařilo, nicméně jednou, když jsme se busem vraceli z jedné taneční hodiny, dala mi kousnout do pomeranče, zatímco hoch přičinlivě konverzoval s maminkou Danušky. Ono kousnutí mi tehdy připadlo natolik nezvyklé, že jsem jí začal věnovat více. Začali jsme se scházet, nejprve procházkovat se venku, posléze došlo na vzájemné návštěvy u nich doma a recipročně i u nás doma. Pamatuji si, jak Danuščin otec tomu nebyl tuze rád. Konec konců jsem jej chápal, který otec je rád, když mu někdo brousí za dcerkou, že? Nejvíce mu vadilo, že jsem byl o pět let starší, než ona, což, jak naznal, může být pro budoucnost dcery limitujícím faktorem. Pokud bych byl stejně  starý, neznamenal bych nebezpečí. Také její mladší sestra Alena byla natolik protivná, že nelenila a chodila zapínat schodišťové světlo, když jsme se ve vchodě dlouze loučili, což bylo většinou.

Já již v inkriminovaném období pracoval prvním rokem na Základní devítileté škole na ulici Svatopluka Čecha v Havířově, kam jsem byl umístěn na základě tehdy velmi praktického organizačního opatření, zvaného umístěnkové řízení a psal závěrečnou práci ke státnici. Praktického proto, že se nemohlo stát, aby absolvent vysoké školy byl po absolutoriu bez zaměstnání.  Práce byla tehdy povinností, společnost ji zajišťovala a kdo nepracoval, byl příživník.

Coby mladý a snad i perspektivní učitel jsem dostal třídnictví ve třídě 6. B, v ní matematiku a výtvarnou výchovu. Tytéž předměty pak v dalších dvou třídách a v některé třídě (již se nepamatuji) i pracovní vyučování, či jak se to tehdy nazývalo. Velmi dobře si vzpomínám na ředitele, pana Václava Frolíka a řadu kolegů i kolegyň. Jména Baletková, Vilímová, Kozel a další, včetně školníka, pana Ochmana se mi zapsala do paměti. Na svou prvou třídu vzpomínám dodnes:

 Pár obrázků z mých učitelských začátků (a nejen začátků) - 1965 - 2004

 

Danuška dokončovala poslední třídu Gymnázia a chystala se k maturitě. Všechno jsme oba zvládli. Situace postupně spěla ke svatbě, k níž došlo 26. listopadu 1966. Den předtím jsem byl v Ostravě promován, Danuška již pár týdnů pracovala u mého otce v bývalé Státní bance v Karviné. Ihned po svatbě jsme se sebrali a jeli k Jurovi Juřinovi do Brna na kolej JAMU, kde končil studium herectví.

 Námluvy, aneb moje cesta do manželství s Danuškou

Následující měsíc jsem narukoval bránit socialistickou vlast, což bylo docela legrační, neboť jako učitel, potenciálně třídně málo spolehlivý, jsem byl zařazen k silničnímu vojsku, což vlastně byli pohrobci (ne)chvalně známých útvarů PTP. Však mnoho z charakteristik těchto útvarů se do silničního vojska přeneslo. Z doby mé vojenské služby mám pouze tři fotografie, které jsem si dovolil zařadit na závěr alba náležejícího námluvám. Přesto jednu z nich uvádím hned vlevo, která dokumentuje psychický stav čerstvě narukovaného vojáčka, který před sebou má rok, dle jeho mínění "ztraceného života". Takový názor jsem spolu s kamarády tehdy zastával, nicméně s postupem let se tento názor vytříbil a změnil natolik, že na dobu vojny vzpomínám s jistou nostalgií a docela lituji, že fotografií nemám více. Přece jen to bylo období, které mi něco dalo a řadu příhod jsem zažil.

Má první cesta vedla do železniční stanice Horní Počáply, kde tehdy bylo dislokována 32. silniční brigáda, náležející Silničnímu sboru Československé lidové armády. Netuším, jak tamní prostředí vypadá dnes, nicméně tehdy jsme si připadali jako "sám voják v poli". Přijelo nás zhruba kolem třiceti absolventů vysokých škol - učitelů, strojařů, stavařů apod - z celé tehdejší ČSSR, abychom byli vyfotografováni (viz vlevo), vystrojeni a nakrmeni. Nemohu se nezmínit alespoň ve stručnosti o tomto prvním zážitku. Nevím, jak a kde byli stravováni vojáci z povolání, řečení lampasáci, ale my, holubi, byť s vysokoškolským diplomem, jsme se stravovali venku péčí polní kuchyně u z neopracovaného dřeva sbitých stolů a lavic. Do této doby se datuje moje averze k hrachové kaši, kteroužto jsme byli často krmeni. Jistě si dokážete představit, jak asi v mrazivém počasí vypadala taková kaše v ešusu, zalitá rozpáleným sádlem, než jsme ji přenesli od výdejního kotle do vylíčené improvizované jídelny. No, jak? Docela ztuhla!! A následně ji umýt? V jediném kotli s vlažnou vodou, taktéž na mrazu.

Po deseti dnech u silniční brigády, v nichž jsme byli vydatně krmeni odbornými vědomostmi o stavbě vojenských silnic a mostů s převahou uvědomění a lásky k dělnické třídě, vyjádřenou politruky, jsme dospěli k vyvrcholení přípravného období, jemuž se na vojně říkalo "přijímač". Ono vyvrcholení znamenalo složit vojenskou přísahu, ve které jsme měli přísahat lásku nejen k rodné zemi, nýbrž a to hlavně ke KSČ a zavázat se tak v případě potřeby je bránit se zbraní v ruce. Paradoxní bylo, že ke zbraním jsme se nedostali, neboť nám je dělnická třída coby málo spolehlivým nesvěřila. Snad až později...? Přísaha proběhla rádoby slavnostně v kulturním domě brigády, samotné přísaze předcházela státní hymna, hraná na gramofonu, kterému přeskakovala jehla, čímž se stalo, že v jistém okamžiku "voda hučela, hučela a stále hučela...", dokud se velitel přísahy nenasral a produkci utnul. Poté jsme odříkali naučený text a bylo vymalováno. Stali jsme se vojáky, teoreticky schopnými bránit vlast. Leč nebylo nám to dopřáno.

Hned následující den jsme byli přiděleni k jednotlivým podřízeným útvarům brigády, což byly převážně silniční prapory, dislokované po vlastech převážně středo a jihočeských. Já, ještě dva mí kamarádi z fakulty a několik strojařů a stavařů, celkem devět nás bylo, jsme byli poctěni stát se příslušníky 254. silničního stavebního praporu ve Zdechovicích u Přelouče. Abychom cestou nezbloudili, přijel pro nás vojenský ubytovatel praporu, kapitán, jehož jméno mi vypadlo z paměti. Ten si vydatně cestou vlakem přihýbal z lahve rumu, takže ze zastávky do místa posádky jsme jej museli podpírat. Dodnes je mi divno, že jsme tam trefili, poněvadž my tam byli poprvé.

Posádka ve Zdechovicích, což bylo doslova pár domků v širé labské rovině, jedna hospoda, obchůdek a kostelík s farou, sídlila v budově bývalého zámku. Někdejší majitel zámku JUDr. Otto Mettal si koupil v roce 1912 od císaře titul "von", a tak patřil do šlechtické rodiny. Byl poslancem rakouského sněmu ve Vídni za českou šlechtu a doživotním členem panské poslanecké sněmovny v Praze. Do zámku jezdilo mnoho šlechtických rodin a také několikrát byl hostem Jan Masaryk, líbila se mu dcera Hana, která ve válce žila v Americe a Masaryka podporovala z Anglie. Zde si vždycky zahrál na piano. Zdejší panství opravil a opatřil pěknou věží s hodinami.

Budova zdaleka nevypadala tak hezky, jako na obrázku vlevo. Omítky byly otlučené, interiéry armádou zdevastované a co nebylo poničeno, včetně zahrady a rybníčku, dokonali vojáci Sovětské armády, která zde byla dislokována po bratrské pomoci našim zemím v roce 1968. V hlavní budově sídlil štáb praporu, jemuž velel mjr. Viliam Králik, bývalý holič, v malé budově v popředí byla tzv. deveťárna, neboli místnost dozorčího útvaru, za budovou byl park s ubikacemi mužstva a buzerplac. Zde jsme cvičili s vojáky, které jsme  dostali na  starost. Měli jsme totiž na vybranou. Tři z nás byli určeni jako velitelé čet nováčků, kteří během pár dnů měli nastoupit, ostatní byli odveleni na odloučená pracoviště praporu (Praha, Kladno, Vimperk a jiná "atraktivní" místa). My tři kantoři jsme si vybrali tříměsíční pobyt zde s tím, že si vycvičíme nováčky a posléze s nimi pojedeme rovněž na stavby. Tak se i stalo. Kladem bylo, že jsem se zde naučil stavět vojenské mosty, pár jsem jich postavil přes Cidlinu. Bylo to docela zajímavé.

Strávil jsem zde mnoho okamžiků, na něž docela rád vzpomínám. Nelze pro nedostatek prostoru o nich všech psát, tak snad jej jeden. Docela často jsem sloužíval coby pomocník dozorčího útvaru na deveťárně. Byly to příjemné služby, za nichž se nic nedělo a mohlo se poslouchat rádio, neboť o televizi se nám na téhle ztracené vartě mohlo jenom zdát. Jednou jsem  sloužil s majorem Michalem Legezou, což byl frontový voják z východní fronty druhé světové války. Byl to nevrlý Slovák, jehož kladem bylo, že dosti pil, takže se zpravidla napil a byl od něj klid. Jednou nečekaně přijel "na kontrolu" velitel Silničního sboru", generál Juraj Laĺo, s nímž Legeza na východě válčil. Nic jej nezajímalo, jen se sháněl po Michalovi. Obtížně jsem mu vysvětloval, že ten není ve stavu, kdy je schopen přijímat návštěvu velitele sboru, natož podat mu hlášení. Generál mi sdělil, abych se vysral na výmluvy, poručil mi najít Legezu a pak se  s ním kamsi zašil a já o nich do konce služby již neslyšel. Generál nebral v úvahu ani velitele útvaru, který s klepajícími se koleny hodlal podat hlášení, jeho nezajímalo nic jiného, než Michal. Přijel v podstatě za ním.

A tak jsme si víceméně v poklidu žili ve Zdechovicích. Mohl bych ještě charakterizovat jednotlivé členy štábu útvaru, leč nic až tak zajímavého by to nebylo. Vesměs to byli lidé, kteří se k tomuto vybranému vojsku dostali buď za trest nebo na lepší umístění ve službách ČSLA nebyli mozkově vybaveni.

Po třech měsících výcviku nováčků jsme my, absolventi VŠ, vykonali důstojnické zkoušky a se svými četami byli odveleni k jednotlivým odloučeným pracovním rotám. Moji "kamarádi ve zbrani" Tomáš Mokroš do pražských Vysočan a Vlastík Březina také kamsi do Čech, ani si již nevzpomínám, kam vlastně. Mne potkala pocta v podobě bývalého palpostu v lokalitě Břve, což byla v podstatě rekreační oblast, která byla součástí obce Hostivice na západ od Prahy. Rekreační proto, že tam byl rybník a neporušená příroda. Jak to tam vypadá dnes, po investicích pana Ratha do obecní infrastruktury, netuším. Od vojny jsem se tam nedostal. Palpost sestával ze dvou dřevěných baráků, v němž bylo ubytováno mužstvo včetně nás, velitelé čet, jednoho domečku se dvěma místnostmi. Jedna sloužila jako dozorčí místnost, druhá pak jako přechodné obydlí velitele roty, kapitána Havlíka. K úplnosti musím dodat, že k palpostu patřil ještě starý podzemní bunkr jako pozůstatek minulých dob, který sloužil ke skladovacím účelům.

V této lokalitě jsme byli pouze ubytováni. Denně jsme brzy ráno odjížděli vozidly  Tatra 111 a Praga V3S na pracoviště, jímž byla stavba spojovací budovy na starém ruzyňském letišti. Tam nám byla přivezena snídaně a následovalo rozdělení podřízených vojáků na jednotlivá pracoviště za pomocí stavbyvedoucího. Během dopoledne vojáci plnili své pracovní úkoly, kdežto já jsem měl v podstatě volno, které jsem bohatě využíval za účelem poznávání hlavního města. Jen jsem se musel vrátit do 12 hodin na Ruzyň, abych vojsko odvezl na stanovené místo, kde byla vojenská kuchyně s jídelnou. Po obědě jsme se vraceli zpět na pracoviště a den pokračoval v pracovním nasazení až do večera. V 18 hodin jsme odjeli na večeři opět do jídelny a po ní na ubytovnu do Břví. V téhle idylce ubíhaly dny jeden za druhým. S výjimkou soboty, která byla věnována výcviku a jelikož jsme byli stavební prapor se specializací pro stavby vojenských silnic a mostů, cvičně jsme je stavěli. Tak došlo k tomu, že jsem postavil pár mostů. Jednalo se o mosty dřevěné z trámů, které muselo nést šest vojáků vždy jeden. Jeho hmotnost byla okolo 400 kg a nosil se poklusem. Stavba vojenského "dřeváku" sestávala z průzkumu vodního toku, vypracování projektu mostu, jeho vlastní stavby, zatěžkávací zkoušky pomocí naložené Tatry a následného rozebrání a likvidace materiálu. Bylo to velmi zajímavé, zvláště situace, kdy velitel nasedl do stojedenáctky a vydal se s ní na čerstvě mnou postavený most. Jistě si umíte představit, že ve mně vždy byla malá dušička, jestli most vydrží. Vydržel pokaždé.

Jednoho krásného dne jsme pracoviště na letišti museli opustit, neboť bylo hotovo a byli jsme odveleni na jiné. Jednalo se o stavbu bývalé Leninovy, dnes Evropské třídy, která vede od tzv. "Kulaťáku" z Dejvic na letiště Ruzyně. Také ubytovací lokalita se změnila - dislokovali nás do Kladna, kde nás ubytovali ve starých ubikacích železničního vojska na předměstí Kladna, v blízkosti jakéhosi dolu, dnes hornického skanzenu v části Švermov. Oč bylo dále na pracoviště, o to bylo méně času na výlety, takže jsem s nimi byl přinucen přestat a více jsem se věnoval bližšímu poznávání kladenského okolí. Tak zajímavé, jako pražské Staré Město, potažmo Malá Strana to však zdaleka nebylo.

Postupně se blížil konec mého vojenského působení. Na závěr, jeden měsíc před ukončením mé základní služby, jsem byl převelen zpět k útvaru do Zdechovic a zřejmě, abych se nenudil, bylo mi svěřeno velení čety tzv. nadsluhovačů. Jednalo se o vojáky, kteří během vojenské služby strávili nějaký čas ve vězení, ať vojenském, neboli v base, tak civilním, převážně v Sabinově. Skutečností bylo, že se jednalo převážně o cikány, kteří mne vůbec neměli rádi. Se "svými" vojáky, které jsem si v přijímači vycvičil, jsem neměl žádné potíže, protože jsem si je od počátku vycvičil. Tito nadsluhovači byli natolik svérázní, že neposlouchali nikoho, ani náčelníka štábu, natož mne a bylo jim docela jedno, jak dlouho slouží vlasti. Věděli, že dříve, či později je  stejně do civilu pustí. Vyhrožoval jsem jim, že budou-li mi dělat potíže, nechám je po jednom zavřít, což jsem skutečně učinil, takže ke konci své služby jsem byl bez jednotky a jen jsem se modlil, aby některý z nich nevyšel z basy dříve, než budu propuštěn do civilu. Vyšlo mi to a jim ve vězení také. V opačném případě by se mohlo splnit to, čím mi vyhrožovali, že si mne najdou, třeba i v civilu. Měl jsem z toho obavy, nicméně nikdo si na mne později nevzpomněl. No a tak skončila doba mé služby vlasti, více vesele, než smutně, více beze zbraně, než s ní. Se zbraněmi jsem se dostal do styku jen na střelnici.


V období let "po vojně" jsme jezdívali na dovolené převážně k moři do Bulharska, což pro nás bylo nejschůdnější nejprve finančně a později i z důvodu společnosti kamarádů a známých, jezdících tamtéž (zmiňoval jsem se o tom na jiném místě fotoblogu). Víkendy jsme  trávívali převážně s rodinou na chatě rodičů v Malenovicích pod Lysou horou. Rodiče ovšem stárli, stejně jako každý z nás a tatínek po odchodu do důchodu již neměl dostatek prostředků na udržování provozu a zvelebování chaty. Někdy kolem roku 1982 se rodiče rozhodli převést nemovitost někoho ze  svých dětí. Po poradě s Danuškou jsme se rozhodli, že jejich nabídku státi se vlastníky chaty nevyužijeme a zvolili jsme druhou nabízenou možnost s tím, že se poohlédneme po nějaké nemovitosti za účelem rekreace někde jinde.

Hledání v době kolem roku 1982 bylo diametrálně odlišné od dnešních možností, kdy sednu k počítači a strejda Google pracuje za mne. Nicméně nemovitosti byly nabízeny i v této době, jen získání informací o nich bylo pracnější. Narazili jsme mj. na inzerát, v němž byla nabízen k prodeji rodinný domek v obci Radim. Obec je situována v podhůří Jeseníků jako součást obce Brantice. V místě nebylo mimo chov dobytka mnoho pracovních příležitostí, takže některé nemovitosti byly postupně zabydlovány za účelem rekreace. Jak jsme později zjistili, Obec byla původně německá a po odsunu Němců osídlena, shodou okolností obyvateli obcí Bruzovice a Sedliště okresu Frýdek Místek. Mapu (ze dnešní doby) lze naleznout v prvém albu.

Nabízenou nemovitost, původně parní pekárnu, obýval německý pekař Franz Hollas a po odsunu ji "koupil" český pekař Jaroslav Dobeš, který zde provozoval svou živnost. Po jeho smrti domek zdědily dvě sestry, které jej nabídly k prodeji. Dohodli jsme se na termínu prohlídky a musím říct, že hned na poprvé se nám domeček zalíbil, takže jsme se rychle domluvili. Jen požadovanou sumu jsme celou nevlastnili, takže jsme se museli zadlužit u Danuščina tatínka, což jsme do roka splatili.

Rozhodli jsme se psát kroniku našeho pobytu, takže spolu s prvými fotografiemi z prohlídky následující album obsahuje skeny listů této kroniky, kterou jsem se poctivě snažil vést:

 Chalupa v Radimi - počátek a kronika pobytu - 1982 - 1993

 

Koupí chaloupky nám nastaly časy práce a zařizování, do čehož jsme se pustili s vervou sobě vlastní. Po zevrubných prohlídkách jsme si udělali představu o tom, co bychom rádi opravili, upravili, či pořídili. Chuti do práce nám neubíralo ani zjištění skutečnosti, že na vše to, co bychom chtěli, nebudeme mít prostředky. Nicméně byla chuť do práce a uvědomovali jsme si, že nejde všechno najednou. Práce bylo mnoho, tudíž jsme na chalupu jezdili téměř každý víkend, mnohdy jsme odjížděli až v neděli večer, zvláště v době, kdy se již bylo možno vykoupat na místě

V první řadě jsme do domečku po provedeném rozboru přivedli vodu z naší studny, koupili domácí vodárnu a zřídili koupelnu. Poté jsem se rozhodl opravit a natřít střechu, postavit bránu, branku a můstek do branky, včetně plotu. V této době jsme se rovněž seznámili s místními starousedlíky, manžely Aničkou a Honzou Suchánkovými, ze kterých se časem stali naši nejlepší kamarádi v Radimi. Spolu s nimi jsme užili mnohé příhody a události, které nesmírně obohatily náš pobyt ve zdejší obci, jak se zmíním v dalším:

 Chalupa v Radimi - různé chalupářské práce - 1982 - 1993

 

Jak se říká "Host do domu, bůh do domu", nebo "hůl do ruky"??. My měli přátel a kamarádů dost, které jsme rádi viděli u nás, coby hosty. Někteří přijeli na skok, zapsali se do kroniky, jiní, např. Michálkovi, zůstali i déle. Dokonce nás navštívili i známí z Bulharska a zdrželi se pár dnů:

 Chalupa v Radimi - návštěvy přátel a známých - 1982 - 1993

 

Časem jsme se seznámili s dalšími lidmi, z nichž se pozděli stali naši kamarádi. Nemohu zde nejmenovat manžele Jarku a Jirku Kohoutovy z Opavy, kteří se  spolu s námi účastnili celé řady akcí. Zmíním na tomto místě smažení vaječiny a zabíjačky, což byly nesmírně oblíbené akce, na které se sjížděla řada známých a hostů. Ne ze všech jsou fotozáznamy, neboť nebyl čas na fotografie..:

 Chalupa v Radimi - zabíjačky - 1982 - 1993

 

Příjemnou akcí byly oslavy narozenin některého z našich přátel, na něž jsme byli občas zváni. Zpravidla se jednalo o Suchánkovy a Kohoutovy a oslavy se konaly na různých místech a v různých obdobích roku, navíc jsme byli zváni ještě i po prodeji chalupy:

 Chalupa v Radimi - oslavy narozenin - 1982 - 1993

 

Nesmírně oblíbenou atrakcí byla akce, kterou jsme na chalupě zavedli, byla každoroční oslava zahájení a posléze zakončení prázdnin. Tyto show probíhaly vždy na pozemku některého z přátel, nejčastěji u nás. Byly pořádány přísně tématicky.

Jednou bylo téma "Na pustém ostrově" a podmínkou bylo dostavení se jen po vodě, což bylo mimořádně obtížné, protože zrovna tento rok bylo málo vody v potoce. Účastníky jsme u nás vítali na zahradě u stožáru coby trosečníci s uvázanou kozou na řezání dřeva. Honza Suchánek připlťoval skoro po kamenech potoka.

Jindy byla témata podobně štěpná. Podmínkou bylo, že každý účastník, včetně dětí, byl povinen se nastrojit tak, že byl co nejvíce zmaškařený. Tak např. jednou jsme se s Danuškou oblékli jako Mach a Šebestová, což byly tehdy oblíbené večerníčkové postavičky a nacvičili jsme si písničku, kterou v pohádce zpívali.

Byly to tak unikátní akce, že obyvatelé každoročně očekávali, co pro ten který rok opět vymyslíme a jak se zmaškaříme. Bohužel jsme byli těmito akcemi tak zaměstnáni, že ani nebyl čas vše fotograficky zdokumentovat. Zachovaly se jen maličké kopie fotek, takže v následujícím albu jsou pouze více či méně kvalitní skeny a ještě jen z některých akcí:

 Chalupa v Radimi - zahájení a zakončení prázdnin - 1982 - 1993

V práci a zábavě čas plynul, dalo by se skoro říct, nerušeně. Ale jen zdánlivě, navíc ještě v Radimi. Ne tak ve společnosti. Po událostech pozdního podzimu 1989 začalo docházet k významným změnám i v ekonomice, které nemohly nemít dopad na obyvatele. U nás se to projevilo třeba tím, že najednou byl podstatně dražší benzín, služby, potraviny. Také vést a udržovat dvě domácnosti přestalo být únosné pro dva učitelské platy. Díky tomu jsme začali zvažovat, zda chalupu neprodat. Jelikož jsem se však nechtěl vzdát způsobu života na vesnici, zvažoval jsem vedle prodeje chalupy zároveň koupi nemovitosti v blízkém okruhu Havířova na tzv. stálé bydlení.

Rozhodli jsme se relativně brzo, skoro včas, dokud cena, již jsme mohli dostat, byla relativně dobrá. Podařilo se nemovitost prodat za cenu, kterou jsme potřebovali. Na závěr této části bych laskavého čtenáře ještě rád pozval k prohlídce dvou alb. V prvém jsou fotografie, které pořídil Jirka při přeletu služebním vrtulníkem a ve druhém jsou fotografie z  Radimi nynějších dnů:

 Chalupa v Radimi - foto shůry

 Chalupa v Radimi - současnost


Poté, co jsme prodali rekreační chalupu v Radimi, začali jsme neprodleně vyvíjet iniciativu k nalezení takového rodinného domku v rozumné vzdálenosti od Havířova, který by byl úměrný našim momentálním finančním možnostem a nebylo bezpodmínečně nutné vynaložit další prostředky nad kupní cenu. Projezdili jsme mnoho kilometrů, prohlédli si četné rodinné domky, které nám byly nabízeny. Každá ze shlédnutých nemovitostí měla závažné nedostatky, případně nebyla ihned vhodná či volná k nastěhování. Petřvald, Michálkovice, Havířov, to byly lokality, které nás zajímaly.  Brali jsme rovněž v úvahu, že rodiče nás obou byli ještě v aktivním věku, popř. v důchodu a neměli jsme tudíž zájem odstěhovat se kamkoliv dále, byť lokalit, kde bychom chtěli žít, bylo více (např. okolí Šumavy).

Až konečně jsme objevili volný domeček v Dolní Lutyni. Když jsme po prvé do DL přijeli, příliš se nám prostředí nelíbilo, nicméně jakmile jsme zjistili stav domku, po zevrubné prohlídce jsme se pro něj rozhodli. Jednalo se o dvojdomek se společnou zdí, malým pozemkem, třemi místnostmi, kuchyní a příslušenstvím. Menší část obytné plochy byla podsklepena a nad celým bytem byla půda, kde bylo možno pořídit cokoliv. V bytě bylo sucho a byl prázdný, tedy v podstatě připravený k obývání. To vše na první pohled. Ne tak již na pohled další. Domek vlastnil jistý pan Kuzma, který jej odkoupil od původních majitelů, manželů Woskových, kteří se  stali našimi novými sousedy. Podotýkám, že velmi příjemnými. Pan Kuzma koupil polovinu jejich původního domku s úmyslem uzpůsobit ji k bydlení a rychle prodat. Z toho důvodu byla řada prací nepořádně udělána, použité materiály a předměty nebyly kvalitní. Přesto jsme se ke koupi rozhodli, neboť nedostatky se nám nezdály být neřešitelné a měli jsme před sebou vidinu samostatného bydlení v přírodě.

 

Většinou u nás nikdy není příliš daleko od slov k činům, nicméně administrativní úkony úřadů, zvláště úřadu Katastrálního mají své lhůty (údajně ze zákona...?). Budiž. A při pořízení nemovitosti, potažmo následném prodeji jsou lhůty dlouhé, předlouhé. A to nehovořím o lhůtách při jiných úkonech  spojených s listinnými operacemi, jako bankovní záruky, jejich ukončení a podobné operace. Části listin spojených se zásadními operacemi spojené s domečkem v Dolní Lutyni jsou uloženy v následujícím neveřejném albu, které je přístupné pouze po zadání jména a hesla, jež bude sděleno pouze oprávněné osobě:

 Základní dokumenty o koupi a prodeji nemovitosti v Dolní Lutyni - 1994 - 2016

 

Naše (hlavně moje) prvotní nadšení dostalo vbrzku trhlinu v podobě nefunkčního odvodu splaškové vody. Veškeré odpady z domácnosti byly svedeny do tříkomorového septiku s odtokem přebytečné vody do přilehlé vodoteče. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že splašky ze septiku do vodoteče neodtékají, neboť ústí bylo překryto betonovými panely. Z domečku se naráz stala neobyvatelná nemovitost. Pracoval jsem v té době jako zástupce ředitele Středního odborného učiliště v Karviné a naštěstí v budově, která nám sloužila jako internát pro ubytované žáky, sídlila malá stavební firma, jejíhož šéfa jsem požádal, aby provedli probourání odtoku přes panel. Ztupili dva špičáky a těch kurev, co jsem tam zaznělo, to jsem již nikdy neuslyšel. Nicméně odtok fungoval a bylo možno se nastěhovat.

 

Stěhování jsem si díky vlastnictví přívěsného vozíku zabezpečil vlastními silami, i když  to trvalo déle, než je obvyklé. Horší to bylo s vybavením bytu z chalupy v Radimi. Ale jak se říká - blbí mají štěstí. A já je měl v podobě kamarádů ze školy, kteří spolu se mnou odstěhovali plný náklaďák nábytku, dřeva, vybavení dílny a různého materiálu nákladním autem. Samozřejmě spousta vybavení a předmětů v Radimi zůstala na půdě, ve skříních apod.

Byla to hektická doba a práce bylo, jak se říká, jako na kostele. Ale práce jsem se nebál, většinu jsem  si uměl udělat sám a s dalšími pracemi mi pomáhal Franta Válek, kamarád a přítel z kabinetu. Čekalo nás toho hodně a nešlo vše najednou. Postupně jsme naši "pastoušku" upravovali, zkrášlovali a přizpůsobovali si ji k životu.

 

V první řadě bylo třeba upravit zahradu, na níž rostly kopřivy a bodláčí, oboje přes dva metry vysoké. Za likvidaci jsme vděčili panu Vilému Voznicovi, který u nás na škole dělal školníka a na zahradě ztupil dvě kosy. Postupně jsme pracovali na dalších akcích. Nechal jsem odborně opravit střechu a během jedněch prázdnin jsme s Frantou postavili velkou garáž s dílnou. Současně jsme opravili oplocení, včetně brány a branky. S tím mi pomohl kamarád Eda Kula, mistr zámečnický z učiliště. Abychom mohli chodit po rovném a suchém povrchu, vydláždil jsem chodník od branky ke vstupu do bytu zámkovou dlažbou. Vstup jsem přestavěl a vlastně postavil jej znovu spolu s malou předsíní s botníky a věšáky na venkovní oblečení.

 

Po nezbytných počátečních činnostech, zabezpečujících korektní venkovský život jsme se začali zajímat o historii obce. Ačkoliv v blízkosti hranic s Polskem (dokonce místní část Věřňovice bezprostředně leží na hranici) a existenci polské menšiny včetně PZKO i škol různých typů, dějiny hovoří o německém původu obce pod názvem Deutsch Leuten. Pročetli jsme veškeré dostupné prameny; nejvíce jsme se dozvěděli z úžasně zpracované publikace PhDr. Ireny Hajzlerové, ředitelky Státního okresního archivu v Karviné "Dolní Lutyně 1305-2005". Samozřejmě nebudu opisovat z této poutavé knihy a laskavého čtenáře na ni tímto odkazuji. Další, převážně obrazové materiály jsem získal z veřejně dostupných pramenů archivních, ze sociálních sítí, ze starých zapůjčených pohlednic místních starousedlíků a dalších zveřejněných materiálů. Soustředil jsem je pak v následujícím albu:

 Dolní Lutyně - historie stará a starší

 

Další album, pojednávající o tramvajové dopravě v Dolní Lutyni a jejím neslavném konci, úzce souvisí s předcházejícím. Ani nevím, proč mám k tomuto dopravnímu prostředku takový zvláštní vztah. Snad proto, že coby dítě jsem ji často používal k dopravování se do Ostravy, snad proto, že tatínkův bratr pracoval na Hranečníku v dílnách úzkokolejné tramvaje a já tam za ním občas chodil. Mimochodem Hranečník v "mé" době vypadal zcela jinak. Byla to malá průjezdní zastávka úzkokolejky z Ostravy do Karviné, později i širokokolejky na NHKG do Kunčic. Na volném prostranství proti statku hraběte Wilczka stály výše řečené dílny. Následující album obsahuje pár obrázků, bezprostředně se vázajících k Dolní Lutyni a je víceméně pobočným albem k tomu hlavnímu s názvem Tramvajová doprava v regionu, ve kterém je problematika tramvajové dopravy pojata komplexněji :

 Dolní Lutyně - tramvajová doprava

 

O prázdninách 1997 zasáhla Dolní Lutyni, stejně jako celou republiku, povodeň. Měli jsme z ní docela bobky, protože voda malého rybníku protrhla hráz,  sousedící s komunikací bezprostředně navazující na náš pozemek. Navíc hráz mezi velkým a malým rybníkem byla rovněž protržena a voda se valila do vodoteče. Dosahovala skoro k mostku přes silnici a začínala se vlévat do naší výpustě odpadní vody. Měli jsme obavy, že při zvýšení stavu hladiny se voda dostane do našeho sklepa, kde by mohla zatopit kotel na pevná paliva. Naštěstí k tomu nedošlo. Přesto jsme chodili průběžně stav vody kontrolovat. Připomnělo nám to doby, kdy jsme zažívali povodně v Radimi. Následují album předkládá pár fotografií z této události v naší obci:

 Dolní Lutyně - záplavy 1997

 

Léta plynula a každé prázdniny se dělala nějaká tak říkajíc větší akce, během roku pak pravidelná a běžná údržba a drobnější práce. V prvé řadě jsem realizoval plynofikaci domku a současně jsem pořídil nový kotel na tuhá paliva. Postavil jsem skleník, vedlejší hospodářskou budovu, vysadil ovocné stromy. Pravidelně jsem každoročně obdělával zahrádku a postupně jsem omezoval zelinářskou část na úkor trávníku a okrasné části. Zde jsem vybudoval skalku s řadou okrasných jehličnanů. V letech 2006 - 2007 jsem provedl komplexní rekonstrukci bytové jednotky. Snížil jsem v celém bytě stropy o 60 cm, ošetřil omítky a nahodil nové, upravil, odizoloval podlahy a položil plovoucí podlahu v celém bytě. Z jedné místnosti jsem vybudoval novou kuchyni. Přestavěl jsem slepý krb a místo něj zabudoval krbová kamna. Mezitím dosloužil starý plynový kotel a bylo třeba pořídit nový. Pro větší kulturu volného času jsem pořídil satelitní příjem televize a internetové připojení.

V práci, bez většího odpočinku utíkala léta a roky přibývaly. Skončily se moje dny aktivního zaměstnání a já odešel do důchodu, abych si v poklidu užíval vybudovaných hodnot.

 

Po velkých akcích převážně stavebního charakteru jsem pociťoval potřebu odpočinku a odreagování se. Což ovšem byl problém, neb, jak praví můj syn Jirka, neumím odpočívat. Vždy jsem se potřeboval hýbat a odpočíval jsem při práci. S potěšením konstatuji, že dnes je na tom zcela stejně, jako jsem byl svého času já. Naštěstí umím fotografovat a myslím, že docela slušně, rád jezdím na kole a měl jsem v oblibě i jiné sporty. Umínil jsem si mimo jiné, že vytvořím roční obrazovou kroniku rybníku, vedle něhož jsme měli nemovitost, který nese název Farský.

Z velkého množství rybníků na území Dolní Lutyně byl na jejím jihovýchodním okraji vybudován tzv. Farský septik, který se skládá z Farského rybníka a tří menších rybníčků - (Trojúhelník, Septik a Babinský). Celý komplex vlastní Pozemkový fond ČR a hospodaří na něm Český rybářský svaz se sídlem v Bohumíně.

Na jaře se do všech rybníků vysazuje násada o celkové váze asi 1,5 t. Výživa ryb si vyžádá ročně asi 5 t pšenice, což se zúročí při výlovu cca 5 tunami ryb. Jsou zde kapři, amuři, štiky a sumci, většinou jako chovné, které se posléze opětovně vysazují do sportovních revírů, kde chytají rybáři na udice, hlavně do pískovny v DL a do štěrkopískovišť v Bohumíně.

V posledních dnech byli na rybníce viděni vodníci (viz některé fotografie):

 Dolní Lutyně - Farské rybníky v proměnách času

 

Fotografování krajiny je jedním z mých oblíbených témat. Krajina je místem našeho života. Je to základní prostor, který všichni prostě musíme obývat. Vše se odvíjí od pohledu na ni, respektive od toho, co jsme schopni v ní vidět. Jsem si vědom toho, že o fotografování krajiny by se dala napsat kniha - účelem tohoto kratičkého textu nebylo popsat fotografování krajiny, nýbrž stručně uvést mé pokusy o zvěčnění krajiny, prvku, který "neuteče"...:

 Krajina

 

Jinou mou oblíbenou činností bylo pěstování a posléze fotografování květin. Věnoval jsem jim mnoho času počínaje jejich nakupováním, přes vysazování, pěstování až po fotografování. Dělalo mi radost, když jsem mohl pozorovat, jak vyrůstají, vykvétají i odkvétají. Častokrát jsem na podzim čekal, až uzrají semena, abych je mohl použít pro výsev příští rok. Zvláště jsem byl zatížený na skalničky, které jsem jezdil nakupovat do skleníků v Polsku:

 Kytky

 

Nemohu zodpovědně říci, že umím fotografovat makro, nicméně poctivě jsem se o to snažil. Jsem si rovněž vědom, že k pořízení dobrého makro snímku je zapotřebí nejen kvalitní fotoaparát, nýbrž i příslušenství a znalosti. Přesto jsem měl dobrou snahu se svým poměrně nenáročným přístrojem pořídit pár snímků, které se v mé blízkosti namanuly a já měl snahu využít situace:

 Makro

 

Na tomto místě se vracím o deset let proti proudu času, neboť chci obrazem zaznamenat jednu z nejrozsáhlejších přestaveb (plynofikace, nová střecha, brána s brankou, stavba garáže a přístavba vchodu, dlažba, skleník a šopa - abych vyjmenoval jen ty nejdůležitější)  v Dolní Lutyni. Tahleta byla o to náročnější, že jsem byl na vše zcela sám díky delší nepřítomnosti mé ženy Danušky. Když vzpomínám, kolikrát a kam jsem musel stěhovat nábytek z jedné místnosti někam jinam, uvědomuji si, že v životě jsem tolik kg nepřenesl ani v době, když jsem pracoval na dole. 

Nemovitost byl starý dům s vadnou vodorovnou izolací, což způsobovalo vzlínání vody do stěn, takže v místnostech bylo vlhko. V zimě se sice místnosti daly vytopit, avšak díky neustálému vlhku byla pocitová teplota nižší, než skutečná, měřená teploměrem. Rozhodl jsem se opravit všechny podlahy v bytě a současně vyspravit zvlhlé stěny. Oklepal jsem všude, kde to bylo potřeba, omítku až na cihlu a natáhl po sanační omítce novou vrstvu včetně štukové. Všechny podlahy jsem postupně odkryl, odizoloval a položil nové, převážně plovoucí. Práce probíhaly tak, že jsem vždy vystěhoval celou místnost a v ní pracoval tak dlouho, až byla hotová. Pak jsem  do ní nastěhoval zpět nábytek a vybavení a postupoval do další místnosti. Vybral jsem  si dobu ke konci roku, kdy již nebylo třeba se věnovat zahradě. Přirozeně se práce protáhly do jara roku příštího. Je potřeba připomenou, že s podlahama a omítkama mi vydatně pomohl kamarád  Franta, který obětavě a bez nároku na odměnu vždy přijel a pracoval se mnou. Za to mu patří mé poděkování.

Aby toho nebylo málo, objednal jsem komplexní výměnu oken. Přijeli řemeslníci, stará okna vyřezali i s rámy rozbrušovačkou a osadili nová okna plastová. Rázem se utlumily zvuky zvenčí a zlepšila i izolace, takže dovnitř netáhlo.

Při vší té námaze, kdy jsem skoro netušil, jak a kdy skončím, došlo i k některým zajímavostem. Tak třeba když jsem boural krb a zařizoval osazení komínové zděře pro krbová kamna, jež jsem v pokoji chtěl, proboural jsem se sbíječkou do prostory, o které jsem nevěděl, co vlastně představuje. Netušil jsem, že jsem se dostal do komína :-)).

Nedovedu si představit, že bych všechny tyto práce (včetně úklidu) dělal za přítomnosti Danušky. Faktem přitom je, že tehdy nežila v DL z mé viny, nicméně v tomto případě byla její nepřítomnost paradoxně přínosem. O všech těchto pracech se pokouší udělat obrázek následující album :

 Rekonstrukce bytu v Dolní Lutyni - 2006

 

Po ukončení této dost velké akce jsem pojal úmysl odpočinout si a do jiných větších prací se již nepouštět. Kdo mne zná, mohl by se mírně pousmát. Můj syn Jirka mi vždy říkal, že neumím odpočívat, v čemž měl samozřejmě pravdu. Dnes je on sám majitel reality a spolu s tím realizátor řady činností, o kterých se mu doposud jen zdálo :-)). Nicméně skutečně jsem hodlal více se věnovati svým zálibám, koníčků, prostě zábavě. Dobré předsevzetí, že? Jenže... Ale nebudu předbíhat, poněvadž přece jen pár let jsem žádné větší akce nerealizoval, nýbrž se bavil...

Tak třeba v zimě, bylo-li slušné počasí, jsem rád vyrazil na běžky do okolí Dolní Lutyně:

 Běžky v Dolní Lutyni - 2010

 

Aby si laskavý čtenář fotoblogu nemyslel, že v zimě jsem jen zahálel, i v tomto ročním období se na chaloupce najde spousta bohulibých činností, kterými se pilný chalupník může zaměstnat. Dokonce i spojí požitek ze zasněžené zahrady s užitečnou činností:

 Zima v Dolní Lutyni - únor 2013

 

Už když jsem byl malý kluk, připadal mi květnový déšť něčím jiný, než je déšť v jakémkoli jiném měsíci v roce. Nevím, čím to... Běžně před deštěm utíkám, schovávám se..., třeba pod deštník, či kamkoliv. Je totiž studený, občas ty kapky neskutečně "koušou" do holé kůže a vůbec je to nepříjemné a já se nehodlám nachladit.

Ale právě v květnu je to jinak, ty kapky jsou takové krásně měkké, sic studené, ale ne moc, spíš jen tak příjemně chladí. Před chviličkou se spustil jeden z těch obvyklých jarních deštíků, které zase rychle přejdou, dnes navíc spojené s bouřkou, musel jsem aspoň na malou chvilku vyběhnout na zahradu a po dešti jsem zíral skoro v němém úžasu nad krásou, kterou vykouzlila voda shůry padající.

Jako dítě jsem z květnového deště byl vždycky na větvi, lidé říkali, že po něm rostou vlasy, takže jsem se vyžíval v běhání mezi dešťovými kapkami. Již to sice nedělám, ale ten dobrý pocit, to uvolnění a pocit volnosti přetrvává:

 Po jarním dešti, aneb korálky víly Amálky - květen 2013

 

"Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky a troníček na tabáček, bude z tebe hajdaláček. Hajdaláčku, dej tabáčku, dej tabáčku do nosa. Jestli nedáš, nepustím tě přes pohanku do prosa."

Asi tuhle dětskou říkanku jsem si vybavil, když jsem jednoho červnového rána vystrčil nos ze dveří na zahradu a hned jsem jej uviděl. Hnedle jsem šupajdil pro fotoaparát a koukněte na výsledek:

 Šnečku, šnečku, vystrč růžky... - červen 2013

 

Jaro a léto 2013 plynulo v chalupnických činnostech, léto pak i aktivitami s Janíčkem. Přiblížil se čas, kdy se léto přehouplo do své druhé půle, kdy ranní mlhy zahalovaly rybník a kačeny se shlukovaly k ranním poradám. Ačkoliv na květinách ještě tato skutečnost není znát, neboť jsou v plném květu, dozrává pozdně letní ovoce - druhá sklizeň malin, ostružiny Navaho, hroznové víno.

Také v sousedství a kolem potoka je vidět neklamné příznaky toho, jak čas pokročil. Vybarvují se tykve, dozrávají slunečnice a u potoka kvetou typicky pozdně letní rostliny. Ráno mne přivítalo poradou divokých kačen na rybníku s převalujícími se cáry mlhy, kam během noci přiletěla labuť a na zahradě se objevila velká spousta pavučin:

 Konec léta je na dohled... - závěr srpna 2013

 

Neuplynulo ani deset let od mého předsevzetí vyhnouti se jakýmkoliv větším investicím pracovním i finančním. Nepodařilo se mi to. Danuška přišla s přáním míti hezčí fasádu na domku. Prý, že jsme téměř poslední na naší ulici, no, znáte to... I začali jsme hledat nejprve barevné kombinace, až jsme se nakonec shodli na hráškově zelené. Poté jsem vypsal výběrové řízení na dodavatele, poněvadž na takovou práci jsem si již ve svém věku netroufal. Přihlásilo se několik firem, z nichž jsme vybrali firmu pana Ivana Kunčického. Přijeli dva maníci, tlakovou vodou umyli celou fasádu, nechali pár dnů vyschnout, poté napustili penetračním nátěrem a následně provedli nástřik silikonovým nátěrem. Výsledek byl přijatelný svým provedením i cenově. Již jsme nebyli nejošklivějším domkem na naší ulici. V konečném důsledku se nám podařilo v roce 2016 prodat domek i díky nové fasádě výhodněji:

 Malování fasády - 17. - 23. září 2015

 

 

Tu opět "Čas oponou trhl a změněn svět", jak pravil klasik. Také můj čas trhl oponou a to hned zkraje roku. Dne 12. ledna 2016 mne asi v jednu hodinu po půlnoci probudil podivný, dosud nepoznaný  stav. Necítil jsem se valně a tudíž jsem odkvačil probudit manželku s prosbou, aby mne zavezla na pohotovost. Pravila, že mám infarkt, což jsem rezolutně odmítl s tím, že se na to dle všech symptomů, jež nastudovány mám z netu, necítím. Nicméně se oblékla, zajeli jsme do  Orlové na pohotovost, o níž jsem do této chvíle netušil, že je zrušena. Přítomným pracovníkem jsme byli odesláni kolem celého špitálu do traumatologické ambulance s nepřetržitým provozem. Službu sloužící sestře jsem sdělil, co mne trápí, leč nedosdělil, neb dle vyprávění manželky, jsem se ve 2 hodiny a 30 minut skácel k zemi, nadobro duchem nepřítomen a bez dechu. Nastoupilo klasické oživování a po úspěšné KPCR mne po dvaceti minutách přivedli ke vědomí. Poté mne naložili do vozidla Rychlé zdravotnické pomoci se sdělením, že se manželce ozvou, kam mne vlastně vezou. Skutečně se za chvílí ozvali s tím, že mne vezou do Třineckého kardiocentra, které je vyhlášené svou kvalitou. Popisovat vše, co se se mnou událo, by stačilo minimálně na novelu, takže jen krátce. Stabilizovali mne, natočili vše potřebné a po příslušné přípravě mi zavedli akutní stent PCI na RIA s tím, že bude asi za tři týdny ještě jeden, aby bylo srdíčko opraveno a mohlo mi sloužit nadále. Poslali mne na JIP a za dva dny odtransportovali do orlovské nemocnice. Po opět dvoudenní návštěvě tamější JIP interny, abych poznal, jak to tam vypadá, jsem byl přeložen na oddělení. Starali se o mne příkladně, takže jsem po asi týdnu byl propuštěn do domácí péče a předán do laskavé péče paní doktorky Hatoňové, takto mamince nejlepšího kamaráda našeho vnuka Honzíčka. Paní doktorka se o mne stará s příkladnou péčí, sleduje pravidelně můj zdravotní stav, poslala mne na bronchoskopii do Vítkovické nemocnice. Toto ne zrovna příjemné vyšetření dopadlo uspokojivě. V tomto hektickém období jsme se rovněž rozhodli prodat svoji pastoušku v Dolní Lutyni. Jakmile přijmeme nějaké rozhodnutí, není u nás zpravidla daleko k realizaci, takže jsme počali hledat možnosti, jak získat byt v Havířově. Nalezli jsme jej poměrně rychle. Krásný třípokojový byt ve starší cihlové zástavbě, dokonce v domě, kde manželka vyrůstala, coby dítko školou povinné. Přirozeně jsme museli absolvovat "na stará kolena" a snad naposledy kolotoč změn se změnou bydliště souvisejících. Ale to je zřejmě již náplní jiného oddílu tohoto fotoblogu.

Touto zdravotní komplikací naštěstí nebyl nikterak narušen můj vztah k Jurovi, takže se navštěvujeme vzájemně nadále. Již v novém bydlišti mne Jiří navštívil a já rovněž jeho, jako obvykle na zahradě. Na fotkách jsem mírně pohublý, neb během mé zdravotní komplikace se mi podařilo nechtěně zhubnout až na 65 kg, čehož si nebylo možno nevšimnout. O našich dalších společných návštěvách a akcích se zmiňuje na jiných místech fotoblogu.

Z celé doby mé zdravotní indispozice existuje jediná fotografie, která mne zachycuje (díky Jurovi) na nemocničním lůžku interního oddělení nemocnice v Orlové.

 

 

 

 

 

 

V této souvislosti se cítím povinován poděkovat všem, kteří mi poskytovali pomoc v obtížných životních chvílích. Zvláště manželce, která se o mne starala od prvního okamžiku s příkladnou péčí a nadále je mým andělem strážným. Mému synu Jirkovi, jenž byl se mnou od prvních chvil a jehož zájem a starost o můj zdravotní stav je i v současnosti stálý. Rovněž mu patří díky za přestěhování zažízení celé naší domácnosti do bytu v Havířově spolu se svými spolupracovníky. Nemohu se  nezmínit a současně nepoděkovat mé sestře Vladěnce a jejímu manželu Vojtovi, kteří mi byli oporou a praktickou pomocí nablízku (nejen) v důležitých chvílích, nýbrž i při stěhování. Současně musím zmínit i synovce Petra Šomodiho, který se angažoval prostřednictvím známého ošetřujícího lékaře v třinecké nemocnici a Jirkovi zapůjčil velké auto za účelem stěhování. S velkým povděkem přijímám rovněž stálý zájem svého vnuka Honzíčka, jehož citlivý přístup a zájem o zdravotní stav dědy je pro dítě jeho věku neobvyklý. Svědčí o jeho citlivé dušičce a dobré povaze. V tomto kritickém období mi byl nablízku i můj kamarád Jiří Folták, řečený Nečas, který mne navštěvoval po dobu hospitalizace a byl mi velkou oporou. Patří mu dík za podporu a optimistický přístup k životu, který mi neustále vštěpuje.

Můj dík patří všem zdravotníkům, s nimiž jsem přišel v tomto období do styku. Bylo jich mnoho a nemohu je ani všechny vyjmenovat. Patří sem lékaři a perzonál kardiologického oddělení Nemocnice Podlesí, počínaje MUDr. Katarinou Kubišovou, která mne přijímala, přes MUDr. Alexandru Vodzinskou, jež mi 27. 1. 2016 aplikovala elektivní stent - PCI na ACD a konče primářem MUDr. Marianem Brannym, PhD. Po mém přeložení do orlovské nemocnice se o mne starali lékaři a sestry interního oddělení s primářem MUDr. Milanem Pavlíčkem. Můj neposlední dík náleží mé ošetřující lékařce interní ambulance nemocnice v Orlové, MUDr. Marii Hatoňové, která s pečlivostí sobě vlastní pravidelně sleduje můj zdravotní stav.

 

 

Po návratu z nemocnice, kde mi páni doktoři různých zaměření sdělovali, že se musím vyhýbat do budoucna těžkým pracím a že se musím šetřit, neb postižení srdíčka bylo masivní, se mi v hlavě uhnízdila myšlenka, zde vůbec je můj další život na vesnici slučitelný s mým zdravotním stavem. Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím častěji se mi do hlavy vkrádala myšlenka na změnu bydliště pro zbytek života. O tuto myšlenku jsem se podělil s Danuškou, které jsem přišel do její noty, poněvadž si na vesnický život z mnoha důvodů nikdy nezvykla.

Díky internetu jsme začali hledat možnosti, jak získat nájemní byt v Havířově. Možnosti byly v podstatě omezené: Byt koupit, na což jsme zatím neměli dostatek prostředků nebo nájemní vztah s organizacemi, které pronajímají byty. Touto bohulibou činností se zabývá MRA (Městská realitní agentura), jež spravuje byty v majetku města Havířova (bývalý Bytový podnik) a RPG Byty (dnes Residomo), část OKD, jež obhospodařuje byty v regionu, které byly přidělovány kdysi svým zaměstnancům. Obě organizace byty nabízely, přičemž RPG Byty ve velkém množství, takže byl značný výběr.

Jelikož u nás nikdy nebylo daleko od slov k činům, zvláště pak u mé ženy, která zavětřila reálnou možnost návratu do Havířova, města, kde vyrostla a prožila nejvíce let, pustili jsme se do hledání. Vytipovali jsme si několik bytů, jež byly nabízeny, přičemž podmínkou byla přiměřená velikost, lokalita ve starší zástavbě (cihlové domy) a výška podlaží (nejlépe přízemí). I takových bytů jsme nalezli celou řadu. Jeden z nabízených byl dokonce v domě, kde Danuška za svých dětských let s rodiči bydlela. Podle fotografií se jednalo o zrekonstrovaný byt v domě po celkové rekonstrukci, třípokojový a v přízemí. Dům je ve středu města, vedle bývalé školy (dnes sídlo Policie ČR), kde jsem začínal svou učitelskou kariéru, mimo hlavní třídu. Zdá se, že bylo rozhodnuto, i když byly i další, zajímavé nabídky.

Oslovili jsme příslušnou realitní makléřku a od tohoto okamžiku dostaly události rychlý spád. Od mého návratu z lékařské péče do stěhování uběhla velmi krátká doba. Během této doby jsme museli zajistit prodej domku v Dolní Lutyni a zabezpečit spoustu činností spojených se stěhováním. S prodejem nám velmi pomohl náš syn Jirka, který má bývalého spolužáka realitním makléřem u realitní agentury REMAX, takže jsme mu dali plnou moc prodej realizovat. Nejvíce práce bylo s vlastní přípravou na stěhování. Však to víte, lepší je vyhořet, než se stěhovat. A z rodinného domku, kde je na vše místa dost, do bytu, kde místa tolik není, to platí dvojnásob. Rozhodování co vzít a co nechat bylo obtížné. Také proto, že potenciální kupci nemusejí o tyto "pozůstalé" věci mít zájem. Jako že neměli, takže ještě po našem nastěhování do Havířova jsme několikrát museli do DL pomoci s naložením kontejnerů věcmi, které po nás zůstaly na půdě, v šopě, apod.

Nicméně vše jsme zvládli, lépe řečeno zvládli moji nejbližší, neb mne ke spoustě prací ani nepustili. Zde je na místě, abych jim všem poděkoval za jejich pomoc. Největší díl prací odvedla Danuška a pak Jirka, který zajistil vlastní stěhování s partou chlapů. Nezanedbatelný díl práce při vlastním stěhování i po něm odvedla moje sestra Vladěnka a švagr Vojta, který si mnohé věci odvezl do Raškovic. Rovněž nám byli velmi nápomocni se zabydlováním se v novém bytě.

Na fotografování jsem neměl mnoho času, neboť jsem měl na práci spoustu jiných činností, takže alespoň toto minimum:

 Stěhování z Dolní Lutyně do Havířova - 28. února 2016

 

Čas neúprosně plynul a před námi je další zima v Havířově. Než však nastane, dočkali jsme se velmi pěkného podzimu, který se vybarvil, jak jen příroda to umí. Jeho hýřivé barvy mne inspirovaly k jejich zachycení v prostředí havířovských dvorků. Dvorků, v létě plných hrajících si dětí na hřištích i těch starších s mobily v rukou (jak jinak, že), nyní téměř osiřelých dětskou přítomností ve školách. Prosluněných zářivými barvami, občas zádumčivě prosvítající v mlze.

To období mne nenechalo v klidu doma, nýbrž mne pravidelně vyhánělo ven s objektivem fotoaparátu, abych se pokusil onu přemíru barev zachytit:

 Havířovské dvorky na podzim 2017

 

Přemíra hýřivých barev jakoby ani neměla v úmyslu skončit. Skutečně, tak podivně tato zima začala. Před koncem roku podzim jakby nehodlal skončit, teploty přesahovaly deset stupňů a měli jsme obavy, že sníh ani nepřijde.

Ani tohle období mi nedalo pokoje, využil jsem jej a zachytil několik zajímavých okamžiků, včetně příležitosti, kdy měsíc na obloze byl nadměrné velikosti. V noci ze 2. ledna na středu 3. ledna nastal také první letošní úplněk a byl to hned tzv. superúplněk. Označuje se tak úplněk v době, když je Měsíc na své eliptické dráze nejblíže Zemi, takže na obloze je o něco větší než jindy a také více svítí..:

 Podivná havířovská zima - prosinec až leden 2018, aneb "přijde jaro, přijde..."

 

V letošním roce jsem využil laskavou nabídku svého švagra pořídit za účelem pohoštění při příležitosti půl i kulatých narozenin mých a manželčiných krůtí maso v míře více než obvyklé. U naší sestřenice na vesnici totiž obdělává kousek půdy a pěstuje drůbež. Sice se s ní notně nazlobí, protože ona "dáma" je již starší, takže neshody díky její pomalosti a nesystematičnosti jsou téměř na denním pořádku. Skoro bych řekl, že si vždy po pár dnech musí domů přijet odpočinout. Ono to není jednoduché. Chová křepelky, slepice několika druhů, kačeny několika druhů, husy a nyní i krůty a sestřenice je v době jeho nepřítomnosti zaopatřuje. Tedy, aspoň dle jejího neskromného mínění.

V životě jsem nebyl u podobné akce a zabil jsem (se značnou nechutí) pouze na vánoce kapra, takže to pro mne byl velký zážitek. Zatopil jsem pod kotlem ve dřevníku a zatímco se hřála voda, posilnili jsme se v kuchyni kávičkou. Poté jsme se vydali vraždit krůtu. Nikdy bych neřekl, kolik má takový opeřenec síly, když mu jde o život. Švagr v mírném předklonu držel krůtu mezi nohama a já ji držel zezadu za pařáty. Jakmile došlo na podřezávání krku, pták počal sebou zmítat, pokoušel se mávat křídly a mrskat celým tělem, takže jsme oba měli dost práce jej udržet, dokud z něj síla včetně veškeré krve nevyprchala.

Po vykonané exekuci byl pták ponořen několikrát do horké vody v kotli, čímž bylo spařeno peří a na stole mi švagr názorně předvedl, jak ptáka škubat. Nebylo to nic mimořádného, odtržené peří jsem dával do papírových pytlů. Po hrubém očištění od peří jsem jej zanesl sestřičce, která v koupelně krůtu dočistila od veškerých zbytků. Poté jsme krůtu společně, již v kuchyni, upravili do kuchyňské podoby a naporcovali na jednotlivé části tak, aby po příjezdu domů tyto mohly být uloženy do mrazničky:

 Kterak jsme zabíjeli a zpracovávali drůbež - 27. 11. a 12. 12. 2017