Jak šel čas, to je jedna z položek odkazů nabídky v záhlaví. A že uháněl jak se patří, zvláště v některých obdobích, je více, než jisté. Vždy, když si to uvědomím, uvědomím si současně,  jak mi přibývají léta, skutečnost, že tím více a častěji vzpomínám na všechny  své nejbližší příbuzné a lituji, že jsem jim více nenaslouchal, zvláště, když vykládali o životě svém i svých již nežijících předků. Měl jsem projevit více  trpělivosti, když se k tomu odhodlali, měl jsem je k tomu vybízet.

Dnes vím, že jsem měl požadovat, aby hovořili více a častěji o životě svém, svém mládí, svých příbuzných a blízkých, ale také o chybách, jichž se všichni dopouštěli a zkušenostech které v průběhu svých životů nabývali.

 

Bohužel, byl jsem tehdy, ostatně zřejmě jako každý v mém věku, příliš zahleděn do sebe a svých problémů, s nimiž jsem se setkával a vynakládal spoustu úsilí k tomu, abych si chyby a omyly, jež byly podobné, prožil sám.

Můj skromný výčet fotografií uspořádaný do alb života je tvořen pouze úryvky toho, co mne a mé blízké v životě potkávalo. Jednotlivá alba jsou uváděna odkazy, které vedou mimo tento web, neboť jsou uložena na fotografickém serveru Rajče.cz, F-album.cz a na sociálních sítích Facebook, Google+ a komunitních skupinách v nich mnou vytvořených.

Zbývá ještě dodat, že většina foteček v této části je pořízena přístroji, jejichž kvalita je přímo úměrná mým finančním možnostem v době pořízení, neboť jsem si je kupoval sám převážně z peněz, získaných sběrem starého papíru a peněz získaných vracením vratných lahví.

 

Považoval jsem za užitečné pár slovy uvést tuto stránku, aby nebyla jen místem pozvolna žloutnoucích fotografií

Tak, jako u každého lidského tvora, i mému narození předcházelo ono sladké období, kdy se moji rodiče poznávali, jak umožňovalo prostředí černé Ostravy, hlavně do oblíbeného parku u nové radnice. Toto období vyvrcholilo svatbou v katolickém kostele na Slezské Ostravě, i když maminka byla československého vyznání, kdežto tatínek, tehdy po své mamince katolík

 Má léta prenatální, aneb co předcházelo mému narození

 

Čímž dostávám se k okamžiku svého zrození. Dle vyprávění mé maminky jsem přišel na svět v Nemocnici Červeného kříže v Ostravě Přívoze, jejíž součástí byla i porodnice. Stavení to nepříliš vábným bylo, ba ani prostředí vůkol nikterak podnětným. Podařilo se mi sehnat fotografii v Knize tváří, leč o podrobnostech tohoto ústavu dnes již ani Google nic neví, nebo mu neumím správně položit otázku. Dotazy na Facebooku jsem zjistil, že v této budově snad dnes je Domov pro seniory.

 

Podobně, jako existuje málo dokladů, jaké jsem byl mimino, stejně tak málo je fotografií mne, coby batolete. Z vyprávění rodičů si pamatuji leccos, např. měl jsem vážné obavy, abych nevytekl z odzátkované vany spolu s vypouštěnou vodou a řval jsem tolik, že vana musela být opětovně uzavřena zátkou. Jsou i další příhody, které mi utkvěly v paměti. Ne, že bych si je pamatoval osobně, jen z vyprávění, nicméně raději je sdělovat nebudu...

 Má léta předškolní, aneb něco málo obrázků z útlého dětství

Neznám slova taková, jimiž věrně popsat by bylo možno útrapy, jimž vystaveni byli můj otec se svým bratrem, když stavěli chatu v Malenovicích. Dnes by tak nikdo nestavěl. Vysoko v hoře, dojezd žádný, elektřina nebyla, beton se míchal na kusu plechu, šetřilo se s každou kapkou vody. Cokoliv ke stavbě bylo potřeba, vše na zádech muselo se vynést do kopce. Dřevo, písek, cement. Voda z malé lesní studánky. Zatímco my, děti, hrály jsme si dole ve vesnici kolem dřevěnice, v níž pronajatou světničku jsme měli. Maminka každý den navařila a v poledne chlapům oběd zanesla nahoru na stavbu. Dodnes hluboký obdiv tehdejším stavitelům. Fotografií jen tolik, co jsem udělal v těch několika okamžicích, kdy jsem se uvolil, abych se od her a kamarádů odtrhl starou komorou zn. Pionýr, na nějž jsem si našetřil sběrem starého papíru.

 Má léta školou povinná, aneb když tatínek s bratrem stavěli o prázdninách 1957 chatu v Malenovicích

Jak jsem již výše podotkl, my děti jsme trávily čas stavby svými hrami s kamarády, potažmo s panenkami v nám tehdy příjemném prostředí staré dřevěnice pana Přenosila v Malenovicích, kde jsme měli pronajatou světničku. Byl to pro nás neznámý svět bez civilizačních vymožeností, jako je splachovací záchod a tekoucí voda, namísto toho jsme poznávali zákoutí hospodářských stavení s nářadím, o němž jsme neměli ponětí, k čemu slouží, chlévů s kozou Mandurýnou i drobných polních prací při sečení obilí, vázání snopků apod.

 Má léta školou povinná, aneb jak jsme bydleli u pana Přenosila v Malenovicích o prázdninách 1957

V mi blíže neznámém okamžiku jsme se přestěhovali do Radvanic, kde tatínek získal místo vedoucího tehdejší Státní spořitelny, spojené s nárokem na třípokojový byt v téže budově. Maminka byla doma a starala se o chod  domácnosti. Změna pro nás, děti, byla nezanedbatelná. Z relativně velkého města jsme se ocitli na vesnici. Dostali jsme společně se sestrou pokoj jen pro sebe, který se časem  stal dějištěm mnoha našich bitev a podobných akcí. Bylo to ve druhé třídě Národní školy a já přestoupil do tamní školy na Havláskově ulici. Žili jsme zde jako na venkově a naše dětství se odehrávalo převážně v přírodě a s kamarády téže věkové kategorie.

 Má léta školou povinná, neboli náš život v Radvanicích probíhal v přírodě, na zahradě a s kamarády

Když jsem chodil do čtvrté třídy, získala maminka práci jako vedoucí  Družiny mládeže na Osmileté střední škole na Trnkovci. Nás, děti, si vzala ssebou, takže jsme přestoupili do jiné školy. Pro mne to byla změna velká. Atmosféra tam byla zcela odlišná. Škola působila i modernějším dojmem, ale hlavně jsem se v cítil lépe. I spolužáci mi připadali příjemnější. Zcela přirozeně jsme po vyučování šli do Družiny, takže veškerý náš volný čas se nyní dělil mezi čas strávený v Družině, který byl více méně organizován a čas osobní, který jsme si organizovali zcela sami. Ten jsme využívali měrou vrchovatou.

 Má léta školou povinná povětšinou trávená ve Školní družině na Trnkovci

Jak jsem již podotkl, ve škole jsem se cítil velmi příjemně a zažil jsem zde mnoho zajímavých akcí i přes málo příznivé politické poměry, které jsme však jako děti příliš nevnímali. Chodili jsme do pěveckého sboru, který s velkým úspěchem vedl pan Oldřich  Skupin a jezdili jsme s ním vystupovat, hráli jsme každý školní rok divadlo. Prvním představením byla pohádka Jak Jaromil ke štěstí přišel. Součástí školy byl krásný divadelní sál s jevištěm, kulisami a osvětlením.

 Má léta školou povinná: Divadelní představení hry Jak Jaromil ke štěstí přišel - 1955

Dalšími zajímavými akcemi byla návštěva členů baletního souboru Státního divadla ostravského a taneční akademie, kterou kompletně secvičila maminka. Rovněž ušila děvčatům i šaty.

 Má léta školou povinná: Vzácná návštěva z baletního souboru ostravského divadla - 1957
 Má léta školou povinná: Taneční akademie - 1957

Dlouho očekávanou akcí byl výlet do Belanských Tater, který pro obě osmé třídy zorganizoval náš třídní učitel, pan Břetislav Lankočí. Vlastně to byl výlet do Ždiaru, kde jsme se osvěžili hrou s míčem a fotografováním. Samozřejmě nejdůležitější bylo, že jsme se neučili a nebyli jsme doma :-))

 Má léta školou povinná, aneb školní výlet do Belianských Tater - 1957

Abychom vhodným způsobem využili čas mimo vyučování, pořádali jsme výlety na naši  chatu do Malenovic. Zpočátku rodiče neměli příiš chuť nás tam samotné pouštět, hlavně otec, nicméně po úpěnlivém žadonění polevil. Samozřejmě jsme pořizovali nezbytnou dokumentaci, i když to nebylo  to nejdůležitější.

 Má léta školou povinná, aneb kterak jsme jezdili na výlety na chatu do Malenovic - 1956 - 1957

V pořadí třetím divadelním představením byla inscenace hry Sen o štěstí, což byla mravoučná pohádka o hodnotách, jimiž by se měl člověk v životě řídit. Ve hře jsem dostal hlavní roli Josefa a mou partnerkou byla moje první dětská láska, Jitka Cieslarová, v roli Dorotky.

Hru s námi nastudovala paní učitelka  Antonie Hrdličková s vydatnou pomocí mé maminky, která rovněž zabezpečovala veškeré kostýmní práce a nácvik tanců.

My jsme již byli velcí kluci a holky a tak jsme se velmi  rádi fotili, zvláště, když jsme byli namaškařeni v kostýmech :-))

 Má léta školou povinná: Divadelní představení hry Sen o štěstí - 1957

Vyvrcholením našeho pobytu na škole, byl, samozřejmě po úspěšném vykonání závěrečné zkoušky, cyklistický výlet po Slovensku. Tři roky, kdy jsme navštěvovali cyklistický kroužek, vedený panem ředitelem Ludvíkem Kuděláskem, jsme se na něj těšili. S časovým odstupem musím říct, že si s jeho přípravou dal hodně práce. Měli jsme dopředu vše domluveno a zařízeno, takže jsme se mohli věnovat pouze sobě, kolům a zábavě. Největším problémem u někoho bylo, aby jej rodiče vůbec pustili, takže byli i tací, kteří příslušné svolení nedostali.

 Má léta školou povinná, neboli jak jsme jezdili dva týdny po Slovensku - 1957

Závěrem této části, kdy jsme ještě netušili, jak čas jednou poletí, zbývá uvést pár obrázků, které se do žádného uceleného alba nevešly a zcela na závěr skupinové fotografie, na nichž se mi poštěstilo být, když je páni fotografové pořizovali.

 Má léta školou povinná: Nezařazené fotografie...

 Má léta školou povinná: Oficielně pořízené skupinové třídní fotografie